V roli ďáblova advokáta
Asi jsem sám plný hříchu, možná právě to je důvod, proč je mi protivný hon na člověka pod prapory morálky. Kolík štafety za největšího padoucha převzal od Jarka Nohavici Robert Fremr. Nohavica se provinil tím, že se odmítl kát a nechtěl zahodit vyznamenání, které dávno před válkou dostal od ruského prezidenta za překlady ruské poezie. S Robertem Fremrem je to ovšem složitější, jen to mravní trumpetování je podobné. Pro úplnost připomenu, že Fremr v roce 1988 odsoudil tři mladé muže v procesu „Olšanské hřbitovy", přičemž účast Alexandra Ereta je v případu víc než pochybná. Oživena byla i dobová publicistika a zde můžete shlédnout tehdejší televizní reportáž.

Plyne z ní, že na těch Olšanech se opravdu odehrál vandalismus mimořádného rozsahu. Zveřejnění materiálu má tedy spíš opačný efekt: samozřejmě že je tu zamlžen fakt, že pan Eret s pachateli na Olšanech nebyl. Je ale kupodivu, že tuto otázku rozebíráme v roce 2023 a ne v roce 1990? Je to přinejmenším divné a mimo jiné i tato divnost jaksi chladí žár mého rozhořčení.

Pokud je vůbec co chladit. O komunistické justici nemám nejmenší iluze. V poslední době kde kdo mudruje o tom, zdali byl komunisty vedený režim totalita nebo ne. Mudrlantům pak doporučuji, aby si obstarali (nesnadný to úkol) knihu Oty Ulče Komunistická justice a třídní boj. Je zde pečlivě a ozdrojovaně doloženo, jak v průběhu mnoha let komunisté s pílí mravenečků dokurvili celý právní systém, aby jejich mocenský monopol mohl proniknout do i těch nejnepatrnějších koutečků ve společnosti. Tady nejde jen o to, na co upozornil historik Jaroslav Rokoský z ÚSTR, že soudy odsuzovaly šmahem a automaticky všechny emigranty, takže – cituji dle ČTK – v roce 1985 vnitro zaznamenalo 5226 nových emigrantů a sto šestku vyfasovalo, hádejte, ano : 5226 lidí s následky zabavení majetku, šikany příbuzných a často i známých. Ta justice byla svinská absolutně ve všem. Každý kdo se tehdy v justičním aparátu vyskytl se na tom nutně musel podílet. Podobně jako se každý komunista musel v danou chvíli zachovat nemravně, i každý soudce musel rozhodovat ve všech případech podle paragrafů kontaminovaných komunisty. Což se týká všech, kdo pokračovali v činnosti po převratu – ostatně ten narušený právní řád se v zájmu právní kontinuity přetáhl do nové doby a i to je důvod, proč to tu vypadá, jak to vypadá.

Co tedy s tím? Pokouším se tu relativizovat?
Samozřejmě je na Robertu Fremrovi, zda chce nadále vystupovat s flekem na taláru, nebo zda řekne, že to nemá zapotřebí a rezignuje, což bych udělal já. Stejně tak záleží na Petru Pavlovi, co mu poradí jeho poradci a zda Fremra jmenuje nebo ne. Obecně ale doporučuji ubrat mravního rozhořčení. Je za ním mnoho dílčích zájmů. Před týdnem jsem tipoval, že senát Fremra schválí na truc ODS. Po týdnu vidím v té vlně rozhořčení, jak mnozí vidí skvělou příležitost namydlit Petru Pavlovi schody. Bylo by mi protivné se na tom účastnit a proto tu dělám ďáblova advokáta.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Zase přes plot

To by bylo na dlouhé vyprávění, zhustím to na minimum. Gari zase vběhla někomu na pozemek zrovna dyž se zavírala vrata a zůstala tam. Poprvé se to stalo – jsou to možná dva roky, teď mi nezbylo než zalarmovat Ljubu, popadnout štafličky… Ljuba po štafličkách přes plot, pak Gari do náruče a jistě si dovedete představit, jak sebou mrskala, když se ocitla ve výšce – ono by to dalo dva, tři metříky.

Já stál na chodníku, vztahoval ruce ke Gari jako k maně nebeské a bál jsem se, že mi ji Ljuba pustí na hlavu.
Vše dobře dopadlo… a Gari teď na provázku! Furt! Já ti dám, potvoro!