Jak neuspět v politice
Před dvaceti lety vydal Miloš Zeman úspěšnou knihu Jak jsem se mýlil v politice. Pochází z ní mnoho často citovaných bonmotů. Výrok o směšnosti politika jsem tu citoval nedávno. S tím souvisí i Zemanovo konstatování, že „politika je především bojem proti blbosti, a to včetně blbosti vlastní“. Zlatá slova, do mramoru tesat! Mnozí politici boj zjevně prohrávají. Je to vidět z posledních volebních preferencí. Ano, nic neznamenají, ano, je daleko do voleb. Něco ale přece jenom vyjadřují. Do očí bijí dva pohyby. Číselně nejsou velké. Jde doslova o jednotky procentních bodů. Mají však docela zásadní důsledky.

Zvětšil se rozdíl mezi STAN a ODS. Rakušan je teď na 15 procentech, Kupka (nebo Fiala? nebo kdo?) na 12 procentech. Babišovo ANO je se svými 34 procenty tak daleko před nimi, že by to mohlo být skoro jedno. Skoro, ne ve všem. Jde o titul „vůdce opozice“ a tuto roli očividně přebírá STAN.

To je naprosto v pořádku, že STAN je teď hlavní opoziční síla proti ANO. Hnutí ANO není úplně bez ideologie. Sice vede neideologickou politiku nasliněného prstu, je čistě populistické, ale opravdu NENÍ progresivistické. Babišova servilita vůči Bruselu plyne ze zbabělosti, nikoli z eurohujerství. Stačí připomenout jeho postoj k nátlakovým skupinám a postoj k progresivismu bude jasný. Je tedy v pořádku, že STAN stojí v čele progresivistické opozice. S odstupem mu sekunduje ODS se svou klesající tendencí. Je progresivistická? Je konzervativní? Je taková nebo maková? Nevíme. Však se taky propadá, i to je naprosto v pořádku. This is the way Kupkovy (Fialovy?) ODS. Toť způsob náš.

Čímž se dostáváme k první zásadě nenapsané knihy a la Zeman „Jak neuspět v politice“. Ta druhá přímo navazuje na Zemanovu mantru o blbosti. Motoristé spadli pod hranici volitelnosti do Sněmovny. Už nějakou dobu se na samé hranici tetelili a připomínali pověstný vajgl na hladině záchodové mísy. Teď už je ale proud strhl. Když je těch blbostí moc, tak je toho příliš i na voliče.

O výkonu Petra Macinky při takzvaném interview s Thomasem Pauknerem jsem tu ani nepsal, protože mi nepřišlo důstojné dělat si legraci z grotesky. Navazující skeč Filipa Turka se sudem fosgenu má stejnou třídu grotesknosti. O co šlo?

O svinstvu zanechaném armádou minulého režimu v šumavském prostoru Dobrá Voda se ví od roku 2020. Úřady se jím vlažně zabývaly, nastala tahanice, kdo sanaci zaplatí. Drama vypuklo v pondělí. Ministr životního prostředí Igor Červený (to je teď ten, kdo dělá figuranta Filipu Turkovi, který je mimo provoz do vyřešení situace, v níž sestřelil houkající sanitní auto svým deset let starým teréňákem) vystoupil na tiskovce. Kauzu pět let starou rozmázl, aby mohl obvinit svého předchůdce Hladíka z nekonání. Do toho se vložil Filip Turek, zřejmě aby potvrdil zásadu „nejnebezpečnější je iniciativní blbec“. Turek úplně zbytečně rozhlásil na sítích, že na Šumavě uniká yperit. Následujícího dne figurant Červený oznámil přírodní katastrofu a odpoledne Turek změnil yperit na bojový plyn fosgen. Ve středu se potvrdilo, že to není ani yperit, ani fosgen, ale normální bordel po armádě. V systému evidence kontaminovaných míst je takových zprasených míst zapsáno 496 a dalších 8 558 lokalit je třeba prozkoumat.

Tím vše utichlo a můžeme se těšit na další vystoupení klaunské kompanie zvané Motoristé, toho času pod hranicí volitelnosti.

O zábavu by se mohla postarat policie. Stačilo by, aby zveřejnila záznamy kamer z křížení Ječné ulice s náměstím I. P. Pavlova, záznamy střetu Turkova deset let starého silničního tanku s houkající sanitkou převážející krev. Proč policie vyšetřuje banální bouračku tak dlouho? Jak urputně bojuje ministr vnitra se svou blbostí, řečeno slovy Miloše Zemana?

Pravda o zdrhlém pejskovi
Hašek píše ve svém Šejkovi o kradení psů. Zmiňuje se tam o situacipsa, který se vyděšeně rozhlíží a ve tváři má výraz „ježišmarjá, já jsem se ztratil". Skutečnost ji jiná.

Ztracený pes je blažený. Jednoho takového jsme potkali dnes ráno s Gari a Norou docela hluboko v lese, u borové oplocenky, už na území sousedního Oleška. Přiběhl, nevšímal si nás. Snad ani obojek neměl. Tvářil se velmi podnikavě, po chvilce objevil díru v oplocence a šup, už byl uvnitř. Žádné zděšení na něm vidět nebylo.

A to jenom připomínám dnešní příhodu. Nebyl to jediný zdrhlý pes, kterého jsem kdy potkal. Musím říct, že Gari a Nora nikdy, doslova nikdy, nezdrhly. Že se někde sekly a musel jsem si dojí, hlavně do dělá Nora, to je jiná věc. Ale nezdrhnou mi nikdy. Holt, s Ljubou jsme je vycepovali, že je u nás nejlíp.