Kde čouhá čertovo kopýtko
Povídal jsem si s vnučkou o tom, jaké fígle a triky žáčkové používají, aby obešli zákaz telefonů ve škole. Dovedl jsem si to živě představit a vyprávění mě moc bavilo. Myslím na ně, když sleduju debatu o vládním záměru zatrhnout přístup na sítě dětem do patnácti let. Petr Koubský, jeden z nejmoudřejších lidí které osobně znám, v podcastu Čestmíra Strakatého o smyslu zákazu pochybuje a spíš doporučuje výchovné působení rodičů. Naprosto souhlasím, ovšem s tou poznámkou, kdo bude na ty děti působit? Když čtu v diskusích na sítích a takzvaných diskusích pod články ty hanebnosti a sprostoty, když vidím to tsunami nízkosti, kdo bude na ty děti výchovně působit? Kolik z těch sprosťáků jsou taky rodiče...

Bude to jako to bylo vždycky. Někdo bude působit, někdo nebude. Pamatuju doby, kdy začala vysílat televize. Byli rodiče, kteří dětem vymezovali čas pro televizi. Moji rodiče to řešili radikálně a prostě žádnou televizi nekoupili. Později ano, to mi asi fakt bylo těch patnáct, ale nezískal jsem návyk a na televizi nekoukám celý život do dnešních dnů. Co s tím naděláme? Není rovnosti mezi lidmi. Někdo se chová rozumně, někdo ne.

Na snahách o zákaz sítí dětem do patnácti je fascinující, jak to zapadá do obecné tendence moderního státu nám linýrovat životy a strkat nos do všeho, co děláme. Samozřejmě, že zákaz by musel být doprovázen ověřením věku. Třeba bude formální, jako je to dneska na e-shopech s alkoholem. Pak ovšem bude k ničemu. Jakmile by se přistoupilo k nějaké individuální identifikaci, jsme po uši v Orwellově světě 1984. Totéž platí o nápadu zrušit anonymitu. Posledně s tím přišel prezident Pavel. Na první pohled je to rozumný nápad. Ať se každý veřejně prezentuje a nese za svůj projev osobní odpovědnost. Dneska se někdo přihlásí do sítě pod názvem Hromdopolice a hází lejna na všechny strany. Změňme to a přípustné bude jméno. Kdo ale ověří, jestli Jan Novák je pravé jméno nebo stejný výmysl, jako Hromdopolice?

Zákaz se musí prosadit a to je vždycky spojené s nezbytnou mírou autority a kontroly. Ve společnosti je to nutné, jinak bychom dopadli jako ve Švejkovi v té vizi Karlova náměstí, kde by na každém stromě seděl voják bez disciplíny. Nicméně v moderních státech zřetelně roste chuť po posilování jak autority, tak i kontroly. Pozor na to. Proto… pozor i na nápad zakázat dětem přístupů na sítě. Čertovo kopýtko autoritářství z něho čouhá až moc zřetelně.

Lstivá Nora
Nora mi ráda dělá závoznika. Uvelebí se v pelechu na zadních sedadlech a podřimuje, zatímco vyřizuju svoje jízdy. Tentokrát jsem ji vzít s sebou nemohl. Ljuba se pustila nůžkami do stříhání bobkovišně u plotu. Musel jsem zadní sedadla sklopit a odváželjsem uřezané větve doo obecního kontejneru.

Nora byla zoufalá. Viděla, že odjíždím a zase se vracím. Jak to, že ji nechávám doma, svého věrného závozníka? Pak ale na to vyzrála. Využila chvíli, kdy jsem se vrátil a rozestřel plachtu pro novou várku větví. Lehla si doprostřed: teď už mě MUSÍ vzít s sebou!

Tak jo. Poslední rundu jsem jel s poloviční várkou a na pelechu podřimoval spokojený pes.