Plným větrem vpřed
Pod tlakem už dávno uzavřených závazků vláda schválila takzvané akcelerační zóny pro výstavbu občasných energetických zdrojů, tedy větrníků a solárů (v obou případech čínské výroby). Co je to „akcelerační zóna"? To je oblast, kde je méně byrokratické buzerace než na zbytku území. Všechna povolení jsou vydána do jednoho roku. Posuzování vlivů na životní prostředí EIA jde souběžná s jednotným enviromentálním stanoviskem JES. Přitom právě tyto dva procesy jsou významné brzdy, které všude jinde ochromují výstavbu čehokoli a působí škody ve výši… ať řeknu jakoukoli sumu, budu mít pravdu. Je pravdu pikantní, že právě v této věci jde „životní prostředí" stranou, přičemž velká část námitek proti občasným zdrojům se týká právě zdrcujících dopadů na životní prostředí. Akcelerační zóny nabízejí „omezené možnosti odvolání a soudního přezkumu u vybraných úkonů snižují riziko průtahů... Platnost kladného JES pro energetické projekty je delší (7 let místo 5). Investoři mají vyšší jistotu, že projekt nebude zablokován kvůli dříve neznámým konfliktům…." Můj ty bože, právě ta nekonečná odvolání jsou hlavní nástroj zelenisty sadisticky používaný. Mohu jen povzdechnout: proč nemůže být celé Česko jedna jediná „akcelerační zóna"? A co kdyby ta „akcelerační zóna" platila i pro jadernou elektrárnu?

Když vládne ideologie, jde logika stranou. Když Mao Ce-tung vyhlásil Velký skok, musela se po celé Číně tavit ocel, aby se dohnaly a předehnaly USA ve výrobě oceli. Budeme tedy nuceni na našich kopečcích stavět čtvrtkilometrová monstra, zatímco zelenismus drží jadernou energetiku už od osmdesátých let pod krkem. U nás se podařilo otevřít v pětaosmdesátém Dukovany, soudruzi vyděšení katastrofální zimou v roce 1978 rozjeli Temelín a jeho polovina se otevřela v roce 2002 a od té doby se jen klopýtá a provozují se rituální tance. Na větrných elektrárnách v našich podmínkách vidím jedinou pozitivní stránku: půjde to relativně snadno zbourat. Přežili jsme komunismus, přežijeme zelenismus. Jenom ten život ubíhá nezadržitelným tempem...

Jak jsem autem způsobil neštěstí
Stavoval jsem se autem u Jarky a Václava v sousedním Olešku. Obvykle parkuju kousek dál na parkovišti a tam jsem taky mířil, protože jsem opravdu chtěl jen na skok. Jarka ale otevřela vrata a vjel jsem na pozemek. Vyřítila se na mě Maginka a aby dala najevo, jak mě ráda vidí, přinesla mi tenisák.

Jistě je vám jasné, jak to dopadlo. Tenisák pustila, zakutálel se pod auto a nastalo neštěstí. Ono s říká „host do domu, hůl do ruky", tak tentokrát to platilo stonásobně, aspoň tak to viděla Maginka. Naštěstí jsem se stavoval jen na skok a rychle jsem odjel. Příště bude uvítání bez tenisáku.
Ledaže by Maginka na to neštěstí zapomněla.