Začnu malou anekdotou
Z dob minulého režimu rád cituju jednu anekdotu – a je teď zcela aktuální.

Vysvětluje politruk občanovi, co je to socialistický humanismus. Socialistický humanismus je, když soudruh Lenin jde po Něvském prospektu, potká holčičku a řekne: Zdravstvuj, děvočka. Co je na tom socialisticky humanistického, diví se občan.
Vždyť ji mohl dát zastřelit, zní vysvětlení.

Hned jsem si na anekdotu vzpomněl nad zprávou, že „vojáci převážející na Ukrajinu drony z Vetchého sbírky trestný čin nespáchali". A že se ministryně obrany Jana Černochová nějak snažila, aby vojáci dostali za podporu Ukrajině pořádný kouř! Historici nad tím jednou budou kroutit hlavou, že se něco takového mohlo stát v dnešní době.

Jaká je to doba? Napětí se dá krájet. Odborníci se přou, jestli se dnešní situace víc podobá situaci před první světovou válkou po atentátu v Sarajevu nebo koncem třicátých let. Zase nám Rusko vyhrožuje atomovými zbraněmi a útoky na naše území. A my se tu sereme kolem dodávek dronů vyrobených na základě občanské sbírky! Když o tom přemýšlím, napadá mě, že by se mohlo jít o krok dál. Například in memoriam stíhat naše letce v RAF za nedovolené opuštění republiky a za službu v cizí armádě. Nestalo se to. Třeba se toho úkolu někdo ujme, už padl vážně míněný nápad sebrat Volodymyrovi Zelenskému řád Bílého lva, inspirace by tu tedy byla.

Věřím, že se jednou v dějepisných knihách bude o dnešní době psát jako o éře probuzení, kdy se Evropa vzpamatovala, pochopila jaké jsou její životní zájmy postavila se na vlastní nohy. Bránila jim při tom skvadra blbů zleva zprava, dezolátů z páté kolony, právě tak jako demokratů hájící demokracii hubou a ne činy (kde jsou 2 % HDP na obranu, Petře Fialo). Krůček k probuzení by mohl nastat příští týden na summitu NATO v Ankaře. Chystáme se na to tahanicí s prezidentem a protokolárními problémy, jak naložit s nespolubydlící manželkou premiéra. Nespolubydlící manželka, není to něco jako nehrající kapitán?

Vidíte, další námět na anekdotu. Nebo na frašku. To spíš.

Jako každý rok
Bylo horko, pak lilo… Ve čtvrtek už nebylo nic, na co bych se měl vymlouvat. Musel jsem vzít zahradní nůžky a pustil jsem se do keřového javoru. Nebudu to rozvádět do epické šíře. Jen připomenu, že kdyby to byla zábavná povznášející práce, nevymlouval bych se na horko a déšť a bylo by to už dávno hotové.

Je to tak každý rok.
Výsledek? Okudlaný keřový javor a hromada větviček. Je jich asi milión. Mám na to plachtu. Naházím větvičky do plachty a odvleču do auta a broukám si u toho dětské říkadlo „běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru; ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá".
Jako každý rok.

Rozestřu plachtu, načež přichází Nora a ulehne na plachtu. Strašně ráda leží na plachtě. Myslí, že jsem ji rozestřel pro ni.
Jako každý rok.