Rady z tribuny
Na hřišti si musí poradit ti, co kopou do míče. Ze stran na ně křičí pokyny trenéři. Nejostřejší pohled a na něm postavené rady mají ovšem ti na tribuně. V politice je to stejné jako na fotbalu. Všimněte si, že politici ANO sice házejí silnými slovy a předhazují vládě neschopnost, ale počínají si velmi opatrně. Neslyšíte od nich, že by vláda měla s výdaji šlápnout na brzdu. Vytýkají jí, že neumí vybírat daně. V podstatě ale shodně s vládou pomáhají živit bestii, která se zrodila – s vydatnou pomocí tehdy vládní ANO a dnes vládnoucího demobloku, bestii zvanou Pečovatelství. Tehdy se definitivně upevnila představa, že Stát = Pomocník. Místo ideje, že stát je od toho, aby zajistil rozumné stabilní prostředí pro svobodné činnosti občanů, vžila se představa, že stát musí nalít prachy všude tam, kde to zaskřípe, a protože to skřípe všude, musí lít prachy horem dolem.

Což se dělo za Babiše stejně jako za Fialy a opozice tehdy a opozice dnes ječely, že vláda leje málo.
Co ty hlasy z tribuny?
Jsou vaše stejně jako moje, jsou ale i hlasy autoritativní. Už tradičně slyšíme Mirka Topolánka a též Miroslava Kalouska. U něho je to obzvlášť pikantní, protože chytře odešel z politiky na tribunu přesně ve chvíli, kdy bylo absolutně jasné, že se čeká ekonomická katastrofa. V pondělí se opětovně ozval Václav Klaus, rozumí se starší. Vláda že je tragická a musí přijít plošné škrty, říká v rozhovoru pro Novinky. Dodejme komický detail: u rozhovoru je anketa čtenářů a s plošnými škrty souhlasí 93,7%, stav pondělí večer. Ježíšku na křížku, tohle kdyby byl obraz veřejné nálady! To by Fiala škrtal telefonicky třeba z Honolulu, nebo kde momentálně je. Ale mám hrubé podezření, že radikalismus respondentů ankety (taky jsem si kliknul) je založen na předpokladu, že škrty budou rázné a plošné, ale mně se nedotknou. Pokud jde o radikalismus pánů Topolánka, Kalouska a teď Klause, ten je podložen blaženým vědomím nulové politické odpovědnosti. Václav Klaus má v rozhovoru v mnohém pravdu (s hrubou výjimkou svého putinismu, ale to je jiný příběh). Odvolává se na vlastní postoje, kdy dovedl být tvrdý a pevný v devadesátkách. Jenže tehdy soudný člověk s utahováním opasků souhlasil, protože po bolševickém Kocourkovu nic jiného nezbývalo, než zatnout zuby. Jenže od té doby uplynulo třicet let a máme tu dotační nárokový pseudokapitalismus a proč bychom měli všichni zchudnout proto, že si během těch let každý kdo měl styky a lokty našel nějakou tu výjimku a dotaci a grant a vládní podporu ke své existenci. Tenhle vřed že by měl odříznout od těla ekonomiky slepenec zvaný pětikoalice, ve které chce každý být hezký a nikdo nestojí převzít Černého Petra? Kdo je naivní, ať tomu věří a těší se, jaký projekt v květnu vlastně v červnu, možná v červenci až srpnu od těch mudrců vypadne.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Dvakrát a dost

Zmoknout mě nebaví, zvlášť když vyrážím s pejsky za (skoro) sluníčka a po zralé úvaze nechám bundu doma. Že se i ale nemlich totéž stane podruhé po obědě, to dovede naštvat. Tím spíš, že v půli cesty vidím, že se stmívá, přidám do kroku, vyjdu z lesa (= jakž takž úkrytu) a na volné plání liják.
Pak totéž.
Upřímně, já to snesu, ale Gari s Norou se na mě dívají jako na naprostého idiota.
To neumíš to počasí líp zařídit, čtu v jejich očích, zatímco se vzájemně suší jazyky , protoe mému froté ručníku nevěří!