RODINA A PŘÁTELÉ: Povídáme si o chlapech
Jsem sám doma a holky jsou na horách. Práce nad hlavu a někdo musí hlídat barák a psy. A holky? Sedí u krbu a povídají si o chlapech. To vím z telefonátu. Volal jsem jim na hory, jak se mají. Sedíme u krbu a povídáme si o chlapech, zněla odpověď.
Slýchal jsem už dříve od kamarádek a známých, že si ženské povídají o chlapech. "Kdyby chlapi slyšeli, co si o nich povídáme," řekla mi kdysi jedna moje kamarádka, "už nikdy by se jim pinkulíni nepostavili." Copak asi strašného si mohou o nás povídat? Nikdy jsem se to nedozvěděl.
Snažil jsem se na to přijít přes analogii. Ale nedošel jsem daleko. Když se sejdou s kamarády, nikdy si nepovídáme "o ženských". Nebylo tomu tak ani dřív, za mlada, když jsem býval za svobodna takříkajíc v byznysu.
Snad by bylo pěkné se proměnit v mušku a usadit se někde u stropu a vyposlechnout ty řeči. Třeba by to bylo chlapovi-mušce zdrávo. Podíval by se do pomyslného zrcadla a pochopil by, jak ho vidí druhá strana. Ale abych byl upřímný, kdyby mi teď někdo dal reálnou nabídku, že by mě dopravil tam na hory, na chalupu, a přilípnul by mě coby mušku ke stropu, přes všechnu svoji zvědavost bych odmítnul. Ne snad, že bych se tak moc bál hrozby vyřčené tehdy tou mou kamarádkou. Jenom si myslím, že není radno překračovat kruhy tajemství a dokud mezi muži a ženami nějaké tajemství přetrvává, věci jsou daleko méně v nepořádku, než se někdy zdají být.

PSÍ PŘÍHODY: Přiťápnutý pes
Koukal jsem se večer na Kill Billa a když jsem si šel odskočit, šlápnul jsem na Iris. Filmový sen a psí realita, zvláštní konfrontace! Iriska mi tu leží u nohy, oddaně, i teď, kdy večer píšu psí odstavec. Bere to za jádro svého osudu - leží a pelíšku a čeká,kdy ji vybídnu k akci. Akce se odehrává na obrazovce televizoru, akce barvitá, až komicky krvavá, pohádka ve stylu "všem nepřátelům hlava dolů". Stylizace vyhnaná až na současný vrchol - to až za deset, patnáct let se nám bude ten film zdát "pomalý" a "vyšeptalý", jakkoli si dnes nedovedu představit, že by se dalo jít ještě dál.
Pes leží a podřimuje. V šeru se jdu vyčůrat a on jde neslyšně se mnou. Nevím o tom. Šlápnu a ozve se zaúpění.
To je realita. Obyčejné, ba maličké psí zaúpění. ne bolest, jenom bolístka, protože stačím včas zareagovat a přenést váhu na druhou nohu. Je to připomínka reality. Život je nebezpečný, pane. Může přinést bolístku i tam, kde by se zdálo, že bude bezpečno, na chodbě mezi tvou pracovnou a koupelnou. Všude čeká nebezpečí, ale ne v podobě samurajského meče, v podobě nečekaného šlápnutí na nohu. A ta bolest je opravdová, ne namarkýrovaná na obrazovce.
Takže to vlastně byl poučný film. Irisce jsem nožičku pofoukal, nezlobí se na mě a až dopíšu, půjdeme na procházku. Toho dne už potřetí.