RODINA A PŘÁTELÉ: Lucas Cranach naposledy
Výstava Lucase Cranacha byla v neděli otevřená v galerii Pražského hradu naposledy. Stihli jsme ji tedy tak, tak. Doslova. Nejsem z těch, kteří pořád jen nadávají a stěžují si - naopak, jsem vděčný za každé dobré ráno a jsem vděčný i za krásnou výstavu. jíž výstava Cranacha a spol. byla. Nicméně dovolte rozmarné povyprávění o pikantních okolnostech naší návštěvy. Přišli jsme k obrazárně ve tři. Mrzlo, sice ne moc, ale tak dva mínus byly a to na hodinovou frontu stačí, abyste promrzli. Načež, když jsme byli na dosah vchodu - pouštěli tolik lidí dovnitř, kolik vyšlo, to je logické, obrazárna není nafukovací, vylezl pořadatel a suše sdělil nám všem, co jsme tam čekali hodinu na mraze, že máme jít domů, že už se nebude pouštět.

Lekce z civilizovaného chování:
Ten člověk u dveří za to nemůže. Ostatně, když nikdo nemůže za vytopení metra, proč by někdo konkrétní měl moci za takovouhle lapálii. Tu obrazárnu asi nikdo nešéfuje, není tam zaměstnaný nikdo, kdo má oči a kdo trochu uvažuje a kdo myslí na ty lidi, kteří čekají venku hodinu na mraze a chtějí zaplatit 120 Kč za lístek, aby je pustili dovnitř. Takže ta lekce nemá smysl, protože tam uvnitř asi není bystrých žáků.
Ale kdyby se přece jen někdo našel, tak prosím příště takovou úvahu:
Prohlídka výstavy trvá hodinu. Fronta uvnitř budovy trvá taky hodinu. Fronta před budovou trvá hodinu. Takže by bylo dobré tři hodiny před zavřením se obtěžovat a upozornit lidi na konci aktuální fronty, že jsou poslední, kteří budou vpuštěni. Asi by bylo dobré dát nějakou ceduli, udělat cokoli, aby další lidé nečekali zbytečně.
Toto je příliš složitá úvaha pro ty, co tam dnes v té galerii fungují, ale třeba někdy příště, s někým jiným.
Nicméně sama ta výstava stála za ty útrapy a byla tak krásná, že nám nedovolila mít z té krušné srážky s postsocialistickými pohrdači lidmi špatnou náladu.

PSÍ PŘÍHODY: Setkání s limitovaně statečným kocourem
Možná, že to byla limitovaně statečná kočka. Nevím, na tu dálku jsem bezpečně poznal jen živočišný druh. Dejme tomu, že to byl černý kocour. Seděl uprostřed ulice a díval se, jak přicházíme. s Iris ho spatřila a ohlédla se po mně.
Jak to, že neprchá? ptala se.
Nevím, možná je statečný, odpověděl jsem, taktéž beze slov. Vzpomněl jsem si, jak nebožtík Gordon jednou narazil na skupinu tří koček a patnácti koťat. Ty kočky se věru nebály, já ano a udělal jsem všechno pro to, abychom se těm ďáblicím dostali z dosahu.
Irda šla blíž a kocour vstal. Vstal, jako když rvačkychtivý chasník se zvedá od piva. Tak pojď, udělá ramena. Tak pojď, řekl kocour a udělal ze sebe kominickou štětku.
Iris byla jak mražená a stála tiše, ani nedutala.
Jakpak se asi zachová, jestli ten kocour zaútočí? Půjde k němu? Co se stane, když dojde na hranici bezpečnosti? Kočky mají ostré drápy a psi zranitelné čenichy, v jakém okamžiku se mám do věci vložit coby moderátor?
Kocour ztratil nervy, splasknul a rozběhl se přes ulici, přeskočil plot a byl tentam. Iris se za ním pro forma rozběhla a pak se vrátila zvěstovat své vítězství.
Blahopřál jsem jí, nicméně pochybnost zůstává. Co se stane, když se najde opravdu statečný kocour?