JAK ŽIVOT JDE: Vzpomínka na kridioty , Iris a míček

Velikonoce jsme strávili v Madridu, však jsem se o tom zmínil už včera. Přiznám, že jsem velmi často vzpomínal na naše kridioty na pražském magistrátu, kteří se už patnáct let tváří, že se starají o problematiku taxislužby. Onehdy zase nějaký rozumbrada vylezl s úvahou, jak to všechno bude vypadat a jestli vůbec existuje vhodný vůz pro provozování tohoto druhu dopravy.
V Madridu jezdí - těžko odhadovat - ale řekl bych tak třetina taxíků Škoda Octavia. Přitom taxíky jsou všudypřítomné - na letišti i na nádraží čekají ve třech proudech a v městském provozu jich je - zase těžko odhadovat - ale jistě každé páté auto. Snadno se poznají. Všechny jsou bílé a mají na dveřích šikmý červený pruh. Když tedy chce majitel svého taxíka prodat, nechá přestříkat levé a pravé přední dveře, sundá majáček a je z toho civilní auto. Velmi prostá myšlenka. To, že u nás jsou kolem taxíků neustálé dohady, pro to je jediné vysvětlení: pánové a dámy na magistrátu prostě nemají zájem na tom, aby se problém vyřešil. Vyhovuje jim to, co se děje. Lze to vysvětlit částečně neschopností a částečně korupcí. Jiné vysvětlení pro neřešený, teď už to bude brzy dvacet let neřešený problém nemám.

Iris a míček
Konečně přestala zima, jak to tak vypadá. Trávník už svléknul svůj odpudivě hnědý kabát a včera odpoledne nastal čas na hrabání a stříhání, na jarní ulízecí práce. Pejskové milují zahradnické pinožení a snaží se překážet, seč mohou. Iriska (bylo jí nedávno deset let!) pobíhá po trávníku a má při tom stejné pohyby, jako pejskové z kreslených filmů Walta Disneye. Chce, abych jí házel malý zelený míček.
"Irdo," snažím se jí vysvětlit, "při hře s míčkem platí zásada: není házení bez odevzdání. Jak ti mám házet míček, když mi ho nechceš dát?"
To je zase moje hra. Dobře vím, že na psa platí jen řízný povel. Ale když si Irda může hrát na psa od Disneye, proč já bych si nemohl hrát na pošetilého pana profesora?