Radar v Brděnku
Ruská hrozba namířenými raketami na Brdy má jeden pozitivní aspekt. Byly doby, kdy ruské rakety v Brdech byly namířeny na cíle v Západní Evropě. Jelikož Rusko zřejmě i nadále potřebuje vytvářet atmosféru vnitřního ohrožení, vyvolalo hysterii kolem amerického radaru a teď hrozí zřetelně neadekvátní odvetou.

Dovedete si představit bouři, jaká by nastala, kdyby to bylo naopak? Kdyby Rusové vybudovali radar někde v Brděnku a Američané by pohrozili, že na něj namíří svoje rakety? Jak by se všichni ti míroví aktivisté zalykali rozhořčením nad neadekvátostí americké odpovědi? Tisícihlavé demonstrace, udatní mladí lidé v kostýmech kostlivců... Na to není velké fantazie třeba, abychom si toto představili. Zato je třeba velké fantazie k tomu, abychom si představili, že Američané by hrozili raketovým útokem na radar v Brděnku.

Milá je i argumentace, podle níž Irán neusiluje o výrobu jaderných raket. Jeho jaderné úsilí zneklidňuje celý svět - včetně Ruska. A že Irán buduje rakety, to je obecně známý fakt. Kde je tedy logika této argumentace?
Logika je ukryta uvnitř. Rusové potřebují k posílení ega představu, že všichni jsou proti nim a oni musí být mocní a silní a stát vzdorně s pěstmi zaťatými.
To jim jde... Strategie mezinárodní kooperace totiž vyžaduje efektivní práci. A ta jim zřejmě jde hůř.

PSÍ PŘÍHODY: Lstivost staré dámy
Iriska má tři pelechy. Jeden v ložnici u naší postele, druhý pod psacím stolem Ljuby, hned vedle počítače, který nevypínáme (neboť počítače se vypínáním ničí, Barunko, říkala na Starém Bělidle babička) a tudíž stále hučí a hřejí a to má Iriska ráda, no a třetí je v obývacím pokoji u francouzského okna. Iriska tam leží, podřimuje a občas procitne, aby se podívala ven a zkontrolovala hlavně jihozápadní hranici, odkud hrozí vlny nepřátelských kocourů a je tudíž třeba být ve střehu, být bdělý i ve spánku.

A procházky?
Stará dáma dává přednost večerním procházkám - večer projevuje aspoň náznak nadšení. Ljuba tvrdí, že je Iriska její příbuzná, že ten odpor k ranním aktivitám je zřetelný genetický rys. To nedovedu posoudit, nicméně rozdíl vztahu k procházkám ráno a večer je zřetelný.
Večer se nikdy Irda neuchýlí k pravidelnému rannímu triku: nejdřív se loudá, zajdeme za roh, pak za druhý, až na Březovskou ulici a tudy se jde k lesu. V prostředku bloku přidá Irda do kroku, běží a šup, je za rohem a než dojdu k rohu mizení, ona už je za druhým rohem - a to už je návratová strana bloku, slibující brzké shledání s pelechem číslo jedna, dva nebo tři.
Nastává hra nervů. Ona nezmizí za rohem úplně. Ona stojí a čeká, zdali se půjde opravdu domů k pelechům, anebo zdali někdo z nás pro ni dojde, lapne ji a přinutí k další procházce. Ona tam číhá a říká si: zlomila jsem je? Nezlomila?
Jednou je zlomím!