Okamura zlomil rekord v mlácení prázdné slámy
Od devíti ráno okupoval Tomio Okamura řečnický pultík, v délce proslovu porazil i světového matadora, jakým byl Fidel Castro a v osm večer, kdy píši tento úvodník, ještě neskončil. Přirozeně že jde o obstrukci návrhu zákona na korespondenční volbu pro Čechy v zahraničí. Průtahy mají jeden pozitivní efekt – přitáhly pozornost příčetných lidí, jako je například komentátor Petros Michopulos, spolu s Bohumilem Pečinkou vedou znamenitý podcast Kecy a politika. Upozornili například na to, že ten Čech, který by chtěl v cizině hlasovat do českých voleb, musí na ambasádu poslat dokumentaci o svém bydlišti, správná poplatek cca 150 dolarů, načež na ambasádě úředník posoudí hodnověrnost dokumentu a pokud se mu zachce dát palec dolů, nikdo mu v tom nezabrání. Zatím tu měli Češi v cizině bariéru v podobě vzdálenosti od ambasády, teď je to vševládná pitomá česká úřední buzerace. Za sto pade dolků. Jestli tedy pětikoaliční úderka chtěla korespondenčním hlasování v cizině čerpat z masy šesti set tisíc českých občanů kteří snad za hranicemi země přebývají, budou muset hodně slevit v očekávání efektu.

Respektive, jeden efekt inovovaná volba bude mít – pětikolka ji prosadí, teď už do toho vložila příliš mnoho politického kapitálu. Prosadí, a široká veřejnosti si blamáže nevšimne a zasmějí se jen nemnozí, až se ukáže, že to se zahraniční volbou dopadlo asi jako se zdaněním zisků bank a z očekávaných třiceti miliard korun zůstalo sedm set milionů. Kdykoli v budoucnu blok ANO – SPD (bohužel, už je to blok ANO – SPD) volby prohraje, bude výsledek zpochybňovat. Racionální námitky tady nepomohou, racionalita jde stranou od začátku projektu.

Rozum totiž napovídá, že v moudře spravovaném státě se na pravidlech voleb nutně musí shodnout opozice s vládní stranou. To se nestalo, jsme svědky opaku a snaha získat výhodu je očividná. A jelikož žijeme v Česku, kde stát neumí vůbec nic dobře, stát vedený momentálně touto pětikolkou nedokáže navrhnout ani volební fígl. Tím jak se neschopnost opakuje stává se únavnou, takže už ani k smíchu není.

A Okamura žvaní a žvaní… Je opravdu s podivem, že toto může někomu imponovat.

To je neštěstí

Sedím takhle u stolu a píšu úvodník do Psa, když najednou odvedle divné zvuky a pak přišla Gari, celá nešťastná. Přes židli visel její zimní kabátek a čert ví, co s ním dělala, ale stalo se, že si ho jaksi navlékla na hlavu a nevěděla, jak si ho sundat.
Kéž by každá nehoda šla tak snadno napravit.
Což mi připomněla, jak kdysi dáno taky takhle za mnou přišla tehdy ještě Iriska, předchůdkyně Gari a Nory. Přišla a na krku jí visel můj foťák. Ležel původně na stole a řemen čuměl dolů a ona chudák…
Přežili oba, ona i foťák. I já to leknutí.