Přiznám, že jsem zoufalý. Píšu tenhle článek deset minut. Za tu dobu mi přibylo padesát infikovaných mailů do Outlook Expressu, většinou s předmětem test, třebaže jsem si slovo test dal do filtru.

RODINA A PŘÁTELÉ: Senzace sezóny - zamrzlá Vltava
Vltava nezamrzá od dob, kdy lidé postavili baterii přehrad. Z těch se vypouští voda spodem, tedy voda poměrně teplá. A přece letos Vltava zamrzla! Všiml jsem si toho v neděli večer - z auta jsem zahlédl podivné bílé plochy na její hladině a teprve po chvilku mi došlo, že to není zpěněné svinstvo, ale zasněžený led! Hned v pondělí jsem se vypravil na ten div podívat.

Led nebyl v pondělí celistvý, od břehu ke břehu, nicméně zamrzly hodně velké plochy. Taky ta tloušťka je asi všelijaké. Nicméně: v místech, kde je na Žofíně v sezóně půjčovna loděk, nějaký odvážlivec vstoupil na led jistě patnáct metrů od břehu a napsal do sněhu, že kohosi miluje - pokud jsem to dokázal přečíst z Mostu legií. No a na ledě v prostorách mezi Střeleckým ostrovem a té zídky, na níž stojí alegorická socha Vltavy, někdo namaloval nezbedné kosočtverce. Bylo to docela drsné riskování života kvůli docela velké pitomosti!

Na led jsem se také odvážil, ale jenom malininko a blízko břehu, na špičce Střeleckého ostrova. Musím se přiznat k ostychu před ledem. Asi je to pozůstatek z dětství, kdy mi maminka vtloukala do hlavy ostražitost před ledem a však jsem se také probořil jen jednou v životě, v roce 1984, kdy jsem s partou dalších šílenců natáčel u Valmezu němý film na téma Lucká válka. Tehdy jsem na kraji rybníka zahučel po kolena - ale kameru jsem udržel na suchu!

Tak tedy led na Vltavě! Náramná senzace. Jeden čtenář mi o tom psal mail a vyslovil podiv, že se v novinách píše o všelijakých pitomostech, ale o tak důležité události, jakou je zamrzlá Vltava, se nedočetl ani slovo.

Takže zde to neuvěřitelné slovo jest: Vltava zamrzá!

PSÍ PŘÍHODY: Útok těžké kavalérie
Ano, musím připustit, že z Barta, té legrační srstnaté koule, může jít strach. Obvykle si to nepřipouštím. Vidím ho denně, v podstatě od rána do večera. Je součástí mého světa a já jsem součástí jeho světa. Máme k sobě tolik vazeb, že o nich ani nevíme. Podstatu si pak uvědomí člověk jen ve zvláštní situaci.

Včera večer jsem se zdržel u počítače a Sněhová Vločka šla na procházku se psy sama, s Bartem a Šogo. Prošla kolem stadionu Sokola a kolem Mövenpicku až dozadu, na starou Mrázovku. Já zatím dokončil práci, oblékl jsem se a vyrazil za nimi.

Byla noc, sníh zářil ve světle pouličních lamp, ze stínů v křovinách na mne koukala strašidla. Po Vločce a psech ani vidu, ani slechu. Takto jsem došel až k zadní části zahrádkářské kolonie, která leží pod pozemkem hotelu. Teprve tam jsem zaslechl Vločku, něco říkala psům, pak si mě všimla a řekla:
"Podívej, Barte, kdo to přišel!"
V tu chvíli jsem spatřil v přítmí lesa zarostlého křovinami černé těleso rotvajlera. Pes strnul a díval se na mne. Dělilo nás tak asi osmdesát metrů. Pak se rozběhl přímo ke mně.
To je ale fofr! Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem viděl ve filmu scénu, kdy někdo prchá před psem - a uteče mu. Směšná představa! Bar se ke mně řítil a skutečně mě nenapadá méně banální příměr, než je dělová koule. Nejsem si jist, že mě poznal dřív, než na vzdálenost nějakých dvacet, možná deset metrů. Ne, samozřejmě jsem se nebál, ale dovedu si představit, že kdybych byl cizí, navíc kdybych měl zlý úmysl, pak asi bych se...