Kdy doženeme Západ? Nikdy!
Pamětníci si připomenou porevoluční plakáty. Zobrazovaly zeď a přistavený žebřík. Tam nahoře je Západ se svou svobodou, radostí a blahobytem a my sebou musíme hodit, abychom se dostali na jeho úroveň. Jak jsme na tom dnes?

K přemýšlení mě inspirovala zmínka v médiích, že norský premiér Jonas Store prozradil, o čem si telefonoval s Vladimírem Putinem. Snažil se mu vysvětlit, proč Evropa podporuje Ukrajinu. Neznám motivy Norů, ale vím, jaké máme zásadní důvody my. V roce 1945 jsme se ocitli v území ruské ozbrojené moci a okamžitě jsme se stali předmětem nátlaku, ale i přímého teroru. Ten se stupňoval po převratu provedeném ruskou expoziturou pod vedením Klementa Gottwalda. Následovalo čtyřicet let budování socialismu. A teď pozor, co si lidé málo uvědomují:

Západ prožil od začátku padesátých let do poloviny let sedmdesátých ohromující ekonomický i kulturní rozmach. Němci pro to mají termín „hospodářský zázrak". Ve větší i menší míře se otevřela zcela ojedinělá historická situace, která se nikdy nebude opakovat. Celý Západ z ní profitoval. My jsme ji nevratně propásli a proto dodnes poněkud závistivě civíme, když se dostaneme do Paříže nebo Říma. Rozdíl je vidět po pětatřiceti letech a za dalších pětatřicet let bude dál patrný. Vinou sovětské koloniální nadvlády vznikl u nás jiný svět. Správně to charakterizoval spisovatel Milan Kundera, když hovoří o „unesené Evropě".

Je to zásadní nesmazatelná ruská vina a Rusové nejsou ochotni, dokonce nejsou schopni vinu uznat.

Evropa zplodila dva zločince, Adolfa Hitlera a Josifa Stalina, kteří vytvořili vražedné státní mašinérie, doslova továrny na smrt. Oba jsou už součástí historie. Vnímáme nápadný rozdíl. Němci se za Hitlera už osmdesát let omlouvají. Snaží se vyrovnat s národní hanbou. Udělali z vyrovnání s nacismem páteř svého národního snažení. Od Rusů nevidíme ani náznak reflexe, spíše naopak. Ukrajinská válka je tragicky groteskní hra na „vlasteneckou válku proti nacismu" a národ k tomu tleská. Jen politicky slepý to nevidí. Naše přání vstoupit do NATO bylo vyjádření základního instinktu sebezáchovy. V pokusech revokovat konec Studené války je třeba vnímat s nejvyšším stupněm obezřetnosti.

Chápu, že ne každý to takto vidí. Je k tomu jistě mnoho důvodů. Svoji roli hraje vkořeněná sympatie ke slovanství. Někdo si libuje v opozičním vzdoru vůči oficiální ideologii. Každý by ale mohl aspoň popřemýšlet, jak je možné, že dělník v prosperující Škoda Auto bere třetinu platu krachujícího Volkswagenu?

To proto, že v Německu doznívá Wirtschaftswunder, stín hospodářského zázraku, který nás vinou ruské nadvlády minul a už nikdy nepotká. To by snad stačilo k opatrnosti vůči proruskému nadšení našich flastenců? Einsteinovi se přičítá výrok, že šílenství znamená dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. Ve skutečnosti to nikdy neřekl, ale pravda to je.

Povel, který nikdy neposlechnou
Gari s Norou poslouchají v pásmu přijatelné tolerance. Pán který mi kdysi prodával mého prvního psa, ovčáka Gordona (to byl ten Neviditelný pes a je zobrazen v zelené podobě v našem logu), měl ovčouna a dával mu povely obočím. Zvedl levé, pes sedl, zvedl pravé, pes lehl. A tak podobně. Tohle u nás není, ale zase na druhou stranu holky nikdy nezdrhnou a vždycky přijdou na zavolání. Zvlášť když jde o žrádlo.

Jeden povel je ale beznadějný. Ostatně, v kynologických příručkách ho nenajdete. Je to můj povel a slouží spíš k pobavení než vykonání. To kdy večer odcházíme na třetí rundu na Prasečák a nasazuju holkám kabátky a svítící obojky, strašně se kolem mě motají a já do toho velím: „Nemeleme se! Nemeleme se!"
A ony se melou. Patří to k náladě podzimního večera.