RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Sodovky
Není toho mnoho, na co bych si vzpomněl, že bylo tenkrát lepší, než dnes. Něco ale bylo lepší - rozhodně to byly sodovky. Sodovky a limonády - červená a žlutá - se prodávaly v silnostěnných lahvích, opatřených patentním porcelánovým uzávěrem s těsnící gumou, pěkně červenou, kulatou, a neméně patentním přidržovacím mechanismem z pozinkovaného drátu. Popisuju to zbytečně složitě - tyhle uzávěry se v poslední době vrátily na scénu aspoň v omezené míře, kupříkladu rodinný pivovar Bernard jich používá na svých kvasnicových pivech.

Miloval jsem ty uzávěry. Sodovka v nich byla nadupaná kysličníkem pod šíleným tlakem. Někdy byl ten tlak obrovský, zvlášť když jste láhví zatřepali, a pak se při uvolnění drátěného uzávěru ozvala rána ne nepodobná výstřelu, porcelán vylít, až třísknul o hrdlo na druhé straně a ven létaly bublinky. Sodovka byla tak silně sycená, že se za čerstva skoro nedala pít, a ta lahoda, jak bublinky šimraly na jazyku! Totéž platí, jak řečeno, o limonádách červené a žluté barvy a chuti spolehlivě chemické.

Porcelán byl bílý, někdy ale na něm bylo ještě logo Zátkovy sodovkárny. Také některé láhve měly ve svém těle plastické logo továrny. Byl jsem tenkrát dítě a nechápal jsem, proč je na zátce napsáno Zátka a proč, dejme tomu, na šupleti není napsáno Šuple a na schodu Schod. Když mi tatínek vysvětloval, že Zátka je jméno pána, kterému patřila továrna na výrobu sodovek, nedovedl jsem to pochopit. Jak někomu může něco patřit, když nikomu nic nepatří? Láhve byly samozřejmě zálohované a vracely se do oběhu, takže to dlouho trvalo, než se postupně rozbily originál Zátkovy láhve se Zátkovými uzávěry.

Později byly tyto láhve z hygienických důvodů zakázané a od té doby byly a dodnes jsou skleněné sodovkové láhve jen s korunkovými uzávěry - a sodovka v nich je slabá, nedomrlá.

Matně si vzpomínám, že jsme gumičky z uzávěru tahali ven a něco z nich vyráběli. Co to mohlo být? Třeba mi některý z čtenářů-pamětníků pomůže se rozpomenout.

PSÍ PŘÍHODY: To jsem to zase jednou vymňouk
Dobře to dopadlo. Kdyby to špatně dopadlo, Bart by měl po psí boudě a já po legraci. Psí boudou - rozumějte moje auto, fordku káčko. Jezdím v ní obvykle sám. Zadní sedadla jsem už dávno sklopil a na ložné ploše se vyvaluje Bartík, když jedeme na výlet, do Prokopského údolí nebo do Průhonic.
Takhle jsme byli i včera ráno na malém výletu. Pak jsme se vrátili, zasedl jsem k počítači a psal a psal a vytvářel hodnoty a z hlavy se mi kouřilo a tak to trvalo, dokud tvůrčí požár nevyhasl. Zametl jsem popel - a navíc, měl jsem zase někam jet autem.

Bez klíčů to pochopitelně nejde. Hledal jsem je tam, kde by měly být - na misce pod zrcadlem v předsíni za vchodovými dveřmi. Nebyly tam. Prohledal jsem kapsy bundy a kabátu. Marně. Bart mě obíhal a radil. Začal jsem být drobet nervózní. Ani na jídelním stole nebyly, neválely se u monitoru počítače (monitorů - mám dva, duální karta, moc dobrá věc!).