RODINA A PŘÁTELÉ: Je těžké být pamětníkem
Pamětníci jsou nepřátelé historie. Těžko budovat legendy, dokud žijí lidé, kteří vědí, jak to bylo - to platí o politice. S pamětníky jsou ale potíže i v běžném životě. Tak například sněhy.

To je strašné, že pořád sněží, slýchám kolem sebe. Něco takového nemá pamětníka!
Ale má pamětníka. Já jsem pamětník. Za mého dětství bylo běžné, že sníh v Praze trval i do začátku dubna. Mám ve vzpomínkách jaro zasněžené. A taky si pamatuji, žen v roce 1970, byl jsem tehdy na vojně, sněžilo ještě v květnu, a v zimě 69-70 bylo obrovské množství sněhu! V Bratislavě, kde jsem sloužil, bylo sněhu až po úroveň zábradlí na křižovatkách. V Praze to tak mohutné nebylo, ale taky bylo, jak se dnes hezky říká, hafo sněhu.

Dnes ráno jsem opět odklízel sníh. Je to docela zajímavá práce, když ji člověk pojme jako sport. Už i Bart si na to zvykl a štěká jen málo.
Takže se dá očekávat, že v půli června, až přestane sněžit, se vypracujeme v docela zdatné Eskymáky. Bude se nám to hodit, až v půli srpna začne sněžit.

Při této příležitosti dovolte závěrečný přípodotek. Jsem přesvědčený, že by si naše civilizace v té podobě jak ji známe klekla, kdyby se vrátila doba ledová, a kdyby se "zelená oblast" smrskla někam na spodek Evropy, na Balkán či kam, jako tomu bylo posledně.

PSÍ PŘÍHODY: Zmýlená neplatí
Odpoledne jsme se vypravili s Vločkou, Bartem a Šogo na planiny nad Prokopským údolím. Máme to tam rádi a pejskové taky. A právě tam se Bart dopustil fatálního omylu.
Musím předeslat, že Bart a Šogo "nechodí společně", tedy, nepohybují s e bok po boku. On má pointer jinou představu o pohybu než rotvajler, to dá rozum. Bart se metelí více méně kolem nás, čmuchá, pak se zastaví a přísně hledí a vyhlíží jedlé psy a do trysku je ochoten se dát jen tehdy, pokud někde vyskočí zajíc, pak by se vžil do role lovce a pronásledoval by ho. Bez ohledu na to, že před lety, ještě zamlada, si při takové honbě zlomil nohu, velmi ošklivě, takže ji má dodnes sdrátovanou.

Takže Šogo byla někde v dálavách, opisovala kolem nás svoje kruhy s kilometrovým poloměrem a Bart se držel o nohy. Najednou Šogo přiběhla zezadu a tryskem nás minula.
Byl to běh tak rychlý, že Bart stačil zaznamenat jen nejasnou šmouhu u své hlavy - a vyrazil v domnění, že ho nějaká srna chce vyzvat k pronásledování! Napnul všechny síly a běžel, až mu uši vlály a pleskaly jako křídla divokých husí táhnoucích k jihu.

Marně jsem na něho volal, že to není srna, že je to Šogo.
Není zkušenosti kromě zkušenosti, praví mudrc, a zkušenost je jen to, na co si člověk přijde sám.