ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Sbohem, vojno, litovat nebudeme
Senát schválil zrušení povinné vojenské služby, po sto čtyřiceti letech. Bylo na čase. Doba masivních armád oplývajících "živou silou", pěkně česky "kanonenfutr", ta je pryč. Přinejmenším pryč na dohlednou dobu. Vojenské akce se zřejmě budou víc podobat akcím policejním. Našim protivníkem nebudou armády, dokonce ne ani státy, přinejmenším otevřeně - protivníkem jsou a budou mezinárodní, tedy globální organizace, rozptýlené po kontinentech.
Dříve platilo, že vítězem je ta strana, která ovládne území protivníka. To je zásada formulovaná Carl von Clausewitzem. Dnes platí, že vítězí ta strana, která ovládne myšlení protivníka, přičemž myšlení se v moderní době neodehrává primárně v hlavách lidí, ale na obrazovkách televizorů, v reproduktorech rádií a na stránkách novin. Tradiční válka je u nás nepopulární a není divu, generace po generaci si válek užily dost. Proto konflikty, mají-li být úspěšné, by se měly co nejméně podobat tradiční válce. Války budoucnosti, pokud vůbec má ještě smysl mluvit o válce, musí být založeny na principu rychlých, přesně cílených akcí, čím méně pozornosti vyvolají, tím lépe.
Bude to dlouho trvat, než se naše armáda bude moci do takových akcí zapojit jinak, než vybranými, speciálně cvičenými jednotkami. Zatím to bude úspěch, když bude formována a cvičena jako síla určená k zásahu při mimořádných událostech, jako byly povodně v roce 2002 a před tím v roce 1997 na Moravě. Ale postupně ji budou čekat obtížnější úkoly.
Vojna ve smyslui povinné buzerace končí. Chlapi budou mít v hospodě o téma míň. Historky o lampasácké tuposti patřily k pivu jako slané tyčinky.
Byl to ten nejblbější zákusek k pivu, a taky nejdražší, jaký si lze představit. Je pryč a litovat není co. Profesionální armáda má před sebou dlouhou cestu k vážnosti.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Nudle u nosu
Vzpomínání na dobu mého dětství - celý cyklus je ke shlédnutí zde.

Už dlouho jsem neviděl dítě s nudlí u nosu. Přiznám, že se mi po tom nestýská, nicméně - nudle u nosu bývala jev tak častý, že si říkám, kam se poděl! I v Čapkově Matce se hovoří o "malých usmrkaných dětech". Bývalo to tak, že dítě ve věku dejme tomu do deseti let, jakmile začalo počasí jako je například teď, mělo automaticky nudli neboli svíčku u nosu.

Na hygienu se tolik nedbalo. V pozdější době už ubylo svíček u nosu, ale zcela běžný jev bylo "ječné zrno". I to je něco, po čem se mi nestýská - byl to nepříjemný červený bolák na očním víčku. Kam odešla ječná zrna? Nevím.
Když se dívám na historické filmy, říkám si, jak děsně museli ti lidé páchnout. Páchli šlechtici v palácích a takový kapitán Hornblauer, tem musel smrdět jako čapčuch. Můj otec (narozen 1909) vzpomínal, že za jeho dětství a mládí se počurané dětské pleny sušily, to nestálo za to prát! Jak to bylo s plenami za mého dětství si nepamatuju, v okolí nikdo neměl malé dítě, abych to mohl pozorovat. Ale ve Slapech, ve vesnici kde jsem prožil dětství až do svým osmi let, bylo v některých rodinách - přinejmenším mezi dětmi - používání jakéhokoli papíru po tělesné potřebě pokládáno za zbytečný luxus - vždyť to uschne a odrolí se. A když už jsme u toho - hnojiště na dvoře a kadibudka u hnojiště, to byla také součást vesnického života
To dodávám jen na okraj - vzpomínám si na to, když čtu úvahy ekohobbistů o idylickém vesnickém životě. Byl to hnusný, špinavý a páchnoucí život, taková je smutná pravda.

PSÍ PŘÍHODY: Složité vztahy
Bart a Iris už tvoří smečku. Jeden i druhý se respektují, jeden druhému se moc neplete pod nohy. Jaký vztah mají ke mně? Já jsem Bartův pán, od nepaměti. Pro Iris jsem byl dlouho novinka v životě. Nedávno, je to skutečně pár dní, se stalo poprvé, že by Iris na můj povel "k noze" přiběhla k mé noze a sedla si tam - obvykle sice poslechla, ale sedla si k noze Ljubě. To je její paní, od nepaměti.

Když jsem společně s Ljubou a Iris, přece jen Iris tíhne k ní a tak je to správné a přirozené. Sotva ale se ocitneme sami, lepí se ke mně. Když píšu, chodí se na mě dívat, kontroluje, jestli je všechno v pořádku¨. Když na chvilku přestanu bušit do kláves, Iris vleze pod stůl, protlačí hlavu mezi mými koleny a vrazí mi ji do klína a přeje si, abych ji hladil. Během půl minuty je tu Bart. Neodhání ji, jak by se dalo čekat! Přitiskne se ke mně - a Iris olizuje hlavu, jako by mi ji pomáhal hladit. Ani od misky ji nevyhání. Uvědomuji si ne-samozřejmost tohoto stavu a jsem věru rád, že to tak je. Mohlo by to být setsakra nepříjemné peklíčko, kdyby kupříkladu Bart na Iris sočil anebo kdyby ona byla nepříjemná na něho!

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI