ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Kdopak asi práskal Hospodářkám?
Gross ještě jako ministr vnitra řídil zvláštní policejní tým, který pro něj sbíral informace. Pětičlenná skupina Mlýn prý operovala více než dva roky v naprostém utajení a proti všem zvyklostem podléhala pouze ministru vnitra - dnešnímu premiérovi, sdělují čtenářům Hospodářské noviny.
Taková zpráva nevznikne tak, že se reportér Hospodářských novin nechá namaskovat za fíkus a nechá se postavit do předpokoje policejního prezidenta a půl roku tam soustředěně naslouchá. Taková zpráva vznikne tak, že někdo přijde za redaktorem těch či oněch novin a naservíruje mu informační sendvič i s kečupem. Takových pikantností se teď jistě vyrojí dost. Policie je organismus složitý, potenciálně nesympatický a nebezpečný - obzvlášť v zemi, kde byla policie od roku 1939 všemocná a navíc v rukou zločinců. Proto, když je premiér bývalý ministr vnitra, se dá nazobat kompromitujících zvěstí nepočítaně. A navíc, kdy v sociální demokracii mají k konspiracím tradiční sklony - vzpomeňme na neprávem zapomenutou bamberskou aféru politického nebožtíka Zemana, na Zemanovy potažmo Baštovy kufříky, na Špidlovo mazlení s tajnými službami a konečně na Grossovo pubertální nadšení pro maskáčové uniformy.

Ona skupina mlýn fungovala dva roky v naprostém utajení. Nebylo tak naprosté, aby nemohlo být naprostější, bylo jen napůl naprosté a to co nebylo utajeno věděl ten, kdo to vysypal Hospodářským novinám. Účel je jasný - mydlit Grossovi schody poté, co se mu očividně úspěšně daří to, co měl udělat už dávno Vladimír Špidla. Upevňuje svoji pozici ve straně před nadcházejícím sjezdem a zdá se, že se mu podaří na sjezdu prosadit to, co jeho strana a s ní i celá země potřebuje: udělat ze sociální demokracie moderní dynamickou stranu, která by nebyla odkladištěm zkrachovalých bolševiků, práskačů a bachařů a která by byla tím, čím jsou obdobné strany na Západě: totiž atraktivní stranou pro mladé iniciativní lidi, obdařené inteligencí a sociálním cítěním.
Což strana Škromacha a Kavana, ví Bůh, opravdu, ale opravdu není.
Což se samozřejmě nelíbí každému a to je asi vodítko k směru pátrání, které zcela jistě nikam nepovede, totiž kdopak asi práskal Hospodářským novinám.

RODINA A PŘÁTELÉ: Copak se počasí pomátlo?
Nepomátlo. Občas se stává, že je teplo, dejme tomu, v lednu. Ježe letos je opravdu sakra teplo! Už třetí den vyrážím na motorce. Ljuba vyrukovala na zahradu s hráběmi a nůžkami. Večer na Národní seděl na stromě pták a vřeštěl tak úporně, že se lidi otáčeli.
Není to zas tam moc výjimečné. Když se dívám do záznamů, tak i v minulých létech byly takové anomálie. Taky jsem jezdil na motorce v prosinci. Taky jsem pracoval na zahradě v košili s vyhrnutými rukávy.
Ten rok, kdy mi umřela maminka, stalo se to 12. února, bylo takové teplo, že vykvetly krokusy a puškinie a další cibulnatá havěť hned po Novém roce a já jí o tom referoval při návštěvách v nemocnici a pošetile jsem věřil, že je to dobré znamení. Jenže příroda nedává žádné znamení. Ta prostě je, nic víc, a je po svém.
O Silvestra v roce, snad, 1979 bylo tak teplo, že jsme pracoval, jak už jsem řekl, na zahradě v košili. Večer jsme šli do Karlínského divadla na Golema a začalo pršet a pak sněžit a pak ledit a teplota klesla o dvacet stupňů!
Bude to tak i letos? Já se raději ani nedívám na meteostránky, abych si nekazil radost z přítomné chvíle. Ta je úžasná, proč si ji kazit chmurnými vyhlídkami?
Budu se udržovat v ilusi, že je to napořád, že jaro prostě přišlo o čtvrt roku dřív, než bychom ho měli čekat. Užívejme sluníčka, dokud je a radujme se.
Ostatně, zkusme se radovat i potom, až se sluníčko schová za mraky. Přece nás nějaké počasí nerozhází.

PSÍ PŘÍHODY: Iris objevila bonanzu
Bonanzu neboli zlatý důl, tak to je Irisčin objev. Bart na svém vodítku může jen závidět. A já bez vodítka?
Bonanza se nalézá v dolíku ve stráni pod pěšinou, která se táhne po vrstevnici asi tři metry pod úrovní vyhlídkové silnice Mrázovka. Je jedno, jestli jdeme po silnici nebo po cestě, je jedno, jestli jdeme NA procházku nebo se vracíme Z procházky. Iris, toto věčně pádící stvoření, které je zároveň sto metrů vpředu a sto metrů vzadu (ať se podívám kterýmkoli směrem, vidím ji), najednou zmizí a já už vím, kde je.
Ve své bonanze.
Dolík je zasypaný listím a Iris tam zaběhne a hrabe a čmuchá. Bart tam za ní nemůže. Ve filmu by záleželo na žánru. Kdyby to bylo krimi nebo horor, pod vrstvou listí by byla mrtvola. Co tam může být? Spící ježek? Nebo nějaký hnus? Irisčiny badatelské výlety však trvají tak dlouho, že by se hnus už dávno rozplynul přirozenou cestou rozkladu a ježek by se probudil a znechuceně odešel spát jinam.
Řeknete mi asi, že bych se měl spustit dolů do dolíku a místo prozkoumat.
Neudělám to. Jsem přece jen majitel psa už bezmála dvacet let. Proto vím, že nepotřebuju znát všechna psí tajemství.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI