RODINA A PŘÁTELÉ: Ne, nevyplácí se to
Píšu do novin. Vždycky na poslední chvíli. Moji partneři to vědí a určitě mají nějaké termíny dopředu. Vědí, že to ten Neff dodá na poslední chvíli a nechávají si rezervu. Je to taková hra.
Například do Ikarie, to je měsíčník sci-fi. Do Ikarie píšu každý měsíc, jak bych nepsal, když jsem ji před patnácti lety založil (zanedlouho bude výročí). Pan šéfredaktor Ríša ze mě měsíc co měsíc vymáhá příspěvek. Letos píšu seriál o osidlování Měsíce. No a posledně, když ho ze mě vymáhal, mě chytla slina a poslal jsem dvě pokračování najednou. To vymáhané, na poslední chvíli, a jedno dopředu, to, co bych normálně po krutém vymáhání měl posílat teď v dubnu.
Dneska mě volá Ríša, co je prej s tím příspěvkem. Já na to, že jsme ho poslal už posledně. "Nic jsem nedostal," vece Ríša.
"Mám to tady v počítači," na to já. Otevřu soubor a cituju.
"No jo, ale tohle máme v posledním čísle."
"Hýml," znepokojil jsem se, "a cop bylo v tom předposledním?"
Tak se to vysvětlilo. Vlado Ríša, za ta léta zvyklý, že se ze mě všechno vymáhá, vzal v úvahu jen ten druhý, novější soubor, ten zařadil do čísla, a ten předchozí zahodil v domnění, že je to nějaká padlá verze.
Takže ten seriál bude tak trošínku na přeskáčku. Příště to bude v pořádku. Nechám všechno na poslední chvíli, nic dopředu, a pošlu jen to, co ze mě šéfredaktor vyždímá.

PSÍ PŘÍHODY:Tak tohle bylo moc!
Dovedou psi mezi sebou mluvit? Někdy to vypadá tak, že ano. Nejsou to vždycky zdvořilá slova. Kupříkladu Iris. To je velmi jemná dáma. Tedy, byla to jemná dáma, to až ve společnosti s Bartem se učí drsnějším způsobům.
Tato jemná dáma Iris cupitá po chodníku - ona má velmi elegantní způsob běhu, trochu, jako když kluše koníček. Kousek výš je dům se zahradou a vrátky. Za vrátky číhá pejsek - ňafík.
Iris cupitá kolem něho a ňafík za brankou poštěkává.
Iris se ohlédne a něco ne moc vlídného mu odpoví a cupitá dál. Ňafík je chvilku zticha počká si, až je Iris kousek dál, tak asi deset metrů.
Pak hodně hlasitě - podle svých chabých sil - zaštěká.
Iris, když to slyšela, se zastavila. Co, že se zastavila. Iris ztuhla, pak se pomaličku otáčela zpátky.
Byl to opravdu velmi pozvolný pohyb, jako když se napíná luk.
Pak vyletěla, skočila dvěma, třemi skoky překonala onu desetimetrovou mezeru, vrazila čumák mezi příčky vrátek a s vyceněnými zuby vyřvala vyděšenému ňafíkovi do tváře, co si o něm myslí.
Copak jí ten ňafíček asi nepěkného řekl?
Někdy jsem rád, že neumím psí řeč. Nepotřebuju všechno dopodrobna vědět.