RODINA A PŘÁTELÉ: Piknikový pytlík
Vrátím se ještě k neděli. Rozhodli jsme se s Ljubou, že nebudeme nic, ale vůbec nic dělat, žádné práce domácí nebo nedomácí, že se budeme jen tak povalovat na trávníku, hrát si s pejsky, podřimovat, číst si. Nějaké vaření nepřipadá v úvahu. Jedinou práci, kterou jsem ochoten vykonat, je jízda autem do "drive in" McDonalda!
Jak rozhodnuto, tak vykonáno. Odjel jsem autem do nejbližšího meka, koupil tam dva rolly (to jsou takové slané palačinky, uvnitř je salát a kuřecí maso), Ljubě navíc koupil salát a sobě kuřecí nuggety a dvě lehké koly bez ledu. Toto vše vypisuji, aby bylo zjevno, že toho bylo hodně. Celou dobu jsem nevystoupil z auta, to je princip "drive in" systému - nakupujete z okénka vozu. Přitom jsem telefonoval a taky trochu fotil z okna. Když byl nákup hotov, shrnul jsem ho do velkého pytle a aby se mi to snadno neslo, do pytle jsem přidal klíče, foťák, mobil - samozřejmě ne ty cocacoly, ty jsem balancoval na podlaze.
Zkušený čtenář tuší, že mířím ke konci stylu strýce Podgera.
Poobědvali jsme a pytlík, ve kterém jsem to všechno přinesl, se změnil v odpadkový koš. Ve finále pravila Ljuba, že koš vyhodí a naštěstí jsem si právě v tuto osudovou chvíli položil zásadní otázku, kdepak je foťák, kdepak je mobil, kdepak mám klíče...
Mohlo to být zábavné nedělní odpoledne - důkladná probírka popelnice, jelikož mobil, ta kluzká potvora, by jistě propadl až na dno. Foťák, ten by se možná zachránil někde v půlce na šlupce od banánu.

PSÍ PŘÍHODY: Proti gustu...
Proti gustu žádný dišputát, říkávaly babičky. Nicméně někdy se musím Bartovu gustu podivovat, arciť tiše, bez hlasitých námitek.
Že je pes žíznivý, to kupodivu není. Tím spíš je to normální, když pobíhá dvě hodiny po louce pod pražícím sluníčkem, jaké nás obdařilo přízní včera dopoledne, po zapršeném úterku, kdy se neukázalo ani jednou. Bart se radoval ze sluníčka a já se radoval z toho, že Pražané se radují jinde než v Prokopském údolí, takže nikde nejsou žádní jedlí psi.
Byla to tedy vydařená procházka a Bart si zasloužil pořádné napití z louže, která zůstala na cestě po úterním dešti. Pil a pil, až Ljuba poznamenala, že to možná přehání, a když pil dál, měla pocit, že se předvádí a že se cvičí v nějakém cirkusovém vystoupení a já si vzpomněl na pohádku o Tlustém, Širokém a Bystrozrakém a na to, jak Tlustý vypil rybník a pak ho zase vypliv a napadlo mě, že Bart vyplivne tu louži doma, na koberci.
Bart dopil a šli jsme dál - a došli k druhé louži.
Ta první byla trochu zkalená, kdežto tahle louže byla čirá jako horská bystřina. Kdyby na jejím dně ležela mince, dalo by se přečíst datum ražby. Čiročiré dno. Ta voda byla snad destilovaná.
Bart k ní opatrně, nedůvěřivě přiblížil čenich, pak vysunul jazyk, olízl ji a pak hlavu oddálil. Jistě, už nemá žízeň, vždyť má v sobě půl hektolitru vody z té první louže.
Mýlil jsem se. Bart hrábnul do čiré louže pravou tlapou, zvolna, zato hluboko a jakmile se louže zkalila, zase sklonil hlavu a dlouze chlemtal, aby tekutinu doplnil na celý hektolitr. Vody plus bahna.