RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Neonové reklamy
Byla to doba tmy. Ve všem všudy, doslova i přeneseně. Nicméně pár neonů přežilo i ty nejdusnější roky. Vzpomněl jsem si na to ve středu, když js,me kráčeli pro pražských Příkopech a užívali si Vánoc grog za grogem. Nedaleko Dětského domu, po pravé straně ulice, když jdete k Václavskému náměstí, je restaurace Pelikán. Nad vchodem,kolmo k fasádě, je neon, znázorňující ptáka pelikána klapajícího zobákem.
Tato reklama z neonových trubek tam je po celou dobu mého života a otec mi vyprávěl, že je to jediná reklama, která zbyla - co on pamatoval - ze sady reklam na Václavském náměstí a blízkém okolí.
Který to bůh neonů se smilovala ušetřil právě tuto reklamu?
Za druhé světové války měli Američané bombarďák, který prodělal všechny nejhorší nálety a nikdy nebyl sestřelen. Tahle pelikánská neonová reklama je něco podobného. Třeba v hospodě Pelikán měl kdysi za první répy Gottwald ilegální buňku. Nebo to bylo tajné centrum odposlechů StB. Nevím. Nedovedu pochopit, proč v době, kdy bylo zničeno skoro všechno a hlavně to, co připomínalo prosperitu bývalé republiky, režim ušetřil právě toto. Nicméně ušetřil a dobře tak.
Nebyla to samozřejmě jediná reklama ze svítících neonových trubek. Na Václavském náměstí jich bylo mnohem víc. Ale Také na střeše Bílé labutě se otáčela bílá labuť coby logo. Ale málo kdy jste viděli neón, aby mu nechybělo aspoň jedno písmeno. To je jedna z věcí, které nechápu - proč tomu režimu tak úporně záleželo na tom, aby pořádně nesvítily neonové nápisy?

PSÍ PŘÍHODY: Bart se svatozáří
Ano, i takové situace nastávají, kdy je Bart v lotrovině naprosto nevinně. Svítivost jeho dnešní svatozáře dosáhla přímo majáční intenzity. Kráčeli jsme spolu po obvyklé procházkové trase po vyhlídkové cestě Mrázovka. Protože v této době silně fouká vítr, je to tam všechno holé, jako by někdo vzal velký vysavač a vygruntoval celý kopec. Říkal jsem si, kam asi vítr ty tuny listí navál a představoval jsem si, s jakým nadšením by se Bart v těch hromadách vyválel. Jenže žádné listí jsem nenašel.
Už z dálky jsem viděl nějakého pána, jak drezíroval svého vlčáka. Pes pěkně poslouchal a přeskakoval zábradlí - sice ne předpisově, protože se dotknul vždycky při přeskoku tlapou, ale skákal vesele a bylo vidět, že ho to baví.
To jsme byli s Bartem o jednu cestu výš.
Pak jsem si všiml dalšího pána. Přiblížil se spěšným krokem a hvízdal na dva prsty, tím způsobem, který obdivuju od dětství, avšak asi od patnácti vím, že se to nikdy nenaučím (třebaže mě všichni, kdo to dovedou, ujišťovali, že to není těžké).

Nevěnoval jsem tomu pozornost, ani Bart ne. Pokračovali jsme v cestě, šli cestičkou dolů k nově vybudovanému dětskému hřišti s prolejzačkami. Těším se, až na jaře uvidím fakany, jak se snaží o sebezničení, avšak prolejzačka je tak šikovně vymyšlená, že sebezničení je zde takřka ¨vyloučené.
No a pak jsem ¨to zaslechl: jasně rozeznatelné zvuky psí rvačky.
Bart zrovna čuchal k trsu uschlého bodláčí. Ani nezvedl hlavu. Jistě,že to slyšel taky, psi mají lepší sluch než lidé. Jenže právě proto mu rvačka ve zvukovém přenosu nestála za špetku pozornosti.
Věděl, že to jsou žabaři. Vždyť jediný, kdo je na Mrázovce skutečně rváč, se musí právě zabývat čucháním k uschlému bodláčí.