ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Boj ministra Ratha
Zdraví je největší poklad, tvrdí české přísloví. Je zajímavé, že kolem ničeho jiného není takový cirkus v téhle zemi, jako kolem zdravotních záležitostí. V žádném jiném resortu se ministři tak čile nestřídají jako zde. Po Novém roce se můžeme těšit na další kolo. V ordinacích se objeví plakátky. Bude na nich napsáno, že pan doktor některé léky nesmí vinou ministerstva, najmě ministra Ratha a přeneseně i premiéra Paroubka, předepsat. Životně důležité léky se budou moci předepsat vždycky, brání se ministerstvo. Jenže, co je to životně důležitý lék? Bude na to vyhláška, která by to stanovila?

Je těžké se v tom vyznat. Ministerstvo má jistě pravdu, že se s léky masivně plýtvá a je určitě pravda, že mnozí lékaři předepisují bezhlavě, protože to "z jejich kapsy nejde" - zmiňují se o vlastní kapse ve zmíněném letáku. Zdá se tedy, že ministerstvo s Rathem v čele usilují o dobrou věc. Nenechme se zmýlit tím, že média jsou většinově proti - jde o příjemně opoziční postoj, který nic nestojí a čtenáři / diváci / posluchači jsou rádi, když "jim to pan redaktor nandal". Být v opozici ale automaticky neznamená, že hájím dobrou věc.
Ministr Rath bezpochyby vede zápas. Jedno je ale jisté - velmi zanedbává jednu frontu, která je možná ta nejdůležitější jak pro něho osobně, tak pro ministerstvo a hlavně - pro stav zdravotní péče. Zanedbává komunikaci s veřejností. Zanedbává, to je slabé slovo. On na komunikaci z vysoka kašle. Zatím to totiž vypadá tak, že se snaží nemocnou veřejnost o něco připravit: o nemocnice, o léky. To se samozřejmě obrátí proti němu. On by měl se aspoň pokusit lidi přesvědčit, že vede tažení v jejich prospěch. Jinak dopadne stejně, jako zatím všichni jeho předchůdci, zboulovaný a vykopnutý, a kára zdravotnictví se povleče blátivou cestou dál.

RODINA A PŘÁTELÉ: Co není v hlavě, musí být... v kolech
Bydlíme ve Zvoli na kopci nad Vltavou. Pod námi, vzdálena čtyři kilometry, je obec Vrané nad Vltavou. Čtyři kilometry silnice. V tuto dobu, někdy, čtyři kilometry ledu. To je vcelku banální konstatování - s ledem na silnici se každý, kdo jezdí autem, setkává dnes a denně. Takže jednoho mezisvátečního dne jsem splnil všechny pracovní povinnosti a usedl do auta, že pojedu do Prahy. Ty zmíněné čtyři kilometry, to jsou serpentiny, jak řečeno, teď ledové serpentiny. Mám zimní gumy Nokian, finské, moc dobré, ale stejně to nebyl med, ta jízda. Jel jsem, jak se říká, jako s hnojem. No a dojel jsem dolů do Vraného a tam jsem si řekl, no chválabohu, mám tu ledovou horu za sebou, teď pojedu podle vody pěkně na Zbraslav a tam už to bude úplně dobré.
No jo, jenže jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl poslat napsaný článek do redakce a že tam na něj čekají...
Takže jako mávnutím čarovného proutku se ze čtyř kilometrů ledovky stalo dvanáct kilometrů ledovky...
Mávnutí čarovného proutku? Jak poeticky se dá označit fakt, že je někdo roztržitý jako strýc