Hlavně, že je to jasné
Krátce po svém nástupu do funkce oznámila nová ministryně spravedlnosti Eva Decroix, že v bitcoinové kauze zjedná jasno. Za tím účelem zřídila post koordinátora a pověřila touto funkcí bývalého ústavního soudce a advokáta Davida Uhlíře. Měl zadání dodat do konce srpna objasňující zprávu. V pondělí 28. července oznámila paní ministryně, že koordinátor úspěšně naplnil zadání, které mu bylo svěřeno. Koordinátor tedy dostane odměnu 160 tisíc korun, což je polovina původně domluvené částky za vypracování zprávy, která dodána nebude a neměla by smysl, protože by duplikovala jiné úkony. Doktor Uhlíř odchází v okamžiku, kdy klíčové procesy byly nastartovány a resort je připraven je dál nést vlastní kapacitou. Jeho mise, jak mi sám řekl, byla naplněna, objasnila ministryně. K završení jasnosti sdělila, v čem nastartování spočívalo. Vznikl návrh zadání pro nezávislý audit, zveřejněna byla časová osa kroků ministerstva a analyzovány byly právní i institucionální slabiny systému. Opakujme pro větší jasnost: zpráva nebude, ale vznikne audit, nezávislý, tedy mimo vlastní kapacity ministerstva, které byly činností doktora Uhlíře nastartovány. Audit si vyžádá čas, ale naštěstí doktor Uhlíř narýsoval časovou osu, takže můžeme v klidu očekávat, že cestou k auditu budou překonány indikované slabiny systému. Pokud by si někdo myslel, že je to blbost a prázdné žvásty a vyhozené peníze, je dezolát a dezinformátor s inklinací být svině, jelikož časová osa a překonávání slabin se staly pevnou součástí dalších kroků resortu, ujišťuje ministryně Decroix.

To je radostné zjištění. Už víme, jak to bude příště. Až zase na ministerstvu udělají průser, nad jakým jde rozum stranou, najmou koordinátora, aby analyzoval a definoval slabiny, načrtl časovou osu a rezortní kroky dovedou proces k výsledku, jimž bude audit provedený nezávisle na rezortních silách, čerstvě koordinátorem prověřených a posílených.

Konečně tedy máme jasno!

Důvěřujte mi, psové!

V poledne na mě oba doráželi, aby se šlo na procházku. Nora jen popochází od křesílka ke dveřím a zpátky, kdežto Gari si přede mne sedne a šťouchá do mě tlapkou.

"Podívejte se ven, jak prší. Za chvilku přestane. Počkáme a vyběhneme."
Poňoukání pokračovalo. Nakonec pršet přestalo a vyrazili jsme na obvyklý okruh. Když jsme byli v půlce, zase začalo pršet.
A začaly ksichty: co to bylo za nápad, jít ven, když takhle hnusně prší?