Referendum o kolonii na Marsu
Vláda projednala návrh ústavního zákona o celostátním referendu. Vzhledem k tomu, že ústavní zákony schvalují třípětinové většiny obou komor parlamentu, je to něco jako kdyby scválila zákon o zřízení kolonie na Marsu. Praktický smysl to nemá, výkonu vlády to ani neublíží, ani nepomůže. Je to jen to, čemu se hezky říká „úlitba". V podstatě nesmysl, realizovaná proto, aby byl někdo spokojený. Část veřejnosti totiž věří, že „všelidové hlasování" je víc demokratické, než procedury spojené se zastupitelskou demokracií. Návštěvníka ze zmíněného Marsu by překvapilo, že pro referendum horují například komunisté. Ti získali svoje trvalé místo v dějinách metodami důsledné likvidace svobodné vůle na všech stupních společnosti, prostou šikanou počínaje a masovým žalářováním a popravami konče.

Proč destrukční politické formace jako je SPD horují pro referendum? Věří, že by se jim povedlo rozkymácet veřejné mínění a dosáhnout volební většiny, aby dosáhli takových cílů, které by neprosadili obvyklou parlamentní cestou. Tedy konkrétně. Destrukční SPD chce vystoupení z EU a NATO. Přes parlament by to neprošlo. Proč to nezkusit referendem?

Zpátky ke konkrétnímu návrhu. Je to úlitba, čili stoupenci referenda si mohou namlouvat, že se o referendu jedná. Že mají nohu mezi dveřmi. Ve skutečnosti má i tento návrh ještě jiné pojistky, než jsou ony osudné třípětinové většiny. Muselo by se shromáždit 300 tisíc podpisů pod petici… a referendum se nesmí týkat zásadních ústavních otázek, mimo jiné i členství v EU a NATO, jak by si přálo SPD. Jenže noha mezi dveřmi je. Jednáním o referendum Babišova vláda vyhověla „koaličním partnerům", tedy malým partajím s velkým vydíracím potenciálem vůči ministerskému předsedovi s máslem na hlavě.

O referendu se u nás občas mluví a teď nastala ta sezóna. Na Neviditelném psu jsem o něm psal také opakovaně, vždycky stejně. Jsem proti němu, jako jsem byl proti přímé volbě prezidenta. Že přímá volba prezidenta byla chyba připouštějí i ti, co ji v roce 2012 prosadili.

Ošidnost referenda ukázala už první příležitost k jeho uplatnění, totiž při rozpadu republiky. Připomenu, že rozchod Česka a Slovenska upekli Václav Klaus a Vladimír Mečiar na lavičce pod platanem, nota bene v Brně. Referendum ztroskotalo na otázce. Je totiž jasné, že sama formulace otázky do značné míry předurčuje výsledek. Otázku by musel řešit i ten, kdo by sepisoval zmíněnou petici pro 300 tisíc podpisů. Už sama petice by byla součástí procesu referenda. Vášně by se rozpoutaly ještě dřív, než by se referendum schválilo. V dnešní době by pak sehrála roli manipulace. V debatě o referendum Piráti vystupují proti referendu právě s poukazem na dezinformace. Ať je to sebevíc zprofanovaný pojem, manipulovatelnost ze strany sociálních sítí a umělé inteligence musíme brát v úvahu.

Příznivci referend poukazují na příklad Švýcarska. Ano, Švýcaři jsou lidé, kteří v referendu odmítli snížení daní. V jednom státě žijí tři národy, které všude jinde po staletí bojovaly na život a na smrt. My jsme žili v jednom státě s Němci. Pokusili se nás vyvraždit, tak jsme je vyhnali ze země. Co více říci o rozdílech politické kultury?

Smutné oči zklamaného psa
Pustil jsem Noru na zahradu a šel si vařit kafe. Do toho mi zavolali z pneuservisu, že zrovna nemají frontu a ať sebou hodím a přijedu si nechat přezout gumy. Mám u nich schovanou sadu, na podzim a na jaře měním. Jde jim to jako na Formuli 1.

Jenže… Nora je na zahradě. Když otevřu vrata, uslyší to a přiběhne. Přece ji nebudu brát do pneuservvisu! Mají tam pneumatické utahováky matic, to je strašný rachot, sám se toho bojím… Musím jednat rychle. Otevřít, vyklouznout, zavřít a šup pryč…

Podařilo se. Vítězství! Ale zhořklo mi pomyšlením, jak se budu dívat do smutných očí psa vyčítajícího podlou zradu.