Politik do domu, hůl do ruky…
Mezi berlou na záda Andreje Babiše a vajíčky na Miloše Zemana (jako collateral damage to odskákal německý prezident Glück) je rozdíl spíše technický. V obou případech jde o vyjádření dynamického vztahu občana k potentátovi. Je třeba si přáti, aby podobné dynamické vztahy v politice nebyly. Mlácení berlou, plivance, předávaná úmrtní oznámení, to není nic, čemu bych tleskal. Ale je to jako se čtvrt litrem piva v půllitru. Je poloprázdný nebo napůl plný? Výstřelky svědčí k zaujetí. Jules Verne ve své Cestě kolem světa za 80 dnů popisuje volby v San Francisku, kde cestovateli Foggovi málem dají přes hubu. Jsou to volby smírčího soudce, děj se odehrává před sto padesáti lety.

Vraťme se ale k vážnější tónině. V téhle kampani jde o emoce snad ještě víc než kdykoli před tím (i když slogany o „spálené zemi" a „mobilizaci" taky měly své grády). Nad tím můžeme lamentovat, aktivističtí občané budou vinit protivnou stranu, že to zavinila, tradicionalisté nabádají ke klidu. Na výsledku to nezmění nic, čert je z pytle vypuštěn a řádí. Kdyby to tak bylo možné… Kdybychom mohli ubrat a věnovat se programům, jak spravovat zemi!

Z ANO by se stala normální sociální demokracie, laskavý distributor veřejných peněz. Ta naše by se lišila od tradiční západní socdem, že by agendu woke přenechala útvaru, který by vznikl amalgámem Pirátů, Zelených a zbytku STAN. Druhá část STAN by splynula s ODS a TOP 09. Lidovci by byli… prostě lidovci. Komunisté by odešli tam, kam patří a národovci by usedli na poslanecké lavice, předleštěné prdelemi Sládkových republikánů. Tak nějak by vypadala naše politická scéna, oproštěná bez emocí, jež vedou invalidního důchodce atakovat budoucího premiérministra francouzskou holí. To je ovšem vysněná verneovka.. Kdyby se měla realizovat, jak snadno by se skládaly koalice! A dokonce by bylo možné dosáhnout takové míry shody, že by šlo pročistit právní řád, zaplevelený pětatřiceti lety poslaneckého kutilství a státní soukolí by se znovu rozběhlo.

Ale tohle už je absolutní utopie a omlouvá mě jen to, že jsem autor sci-fi.
Realita je na straně rozběsněných invalidních důchodců a můžeme čekat reprízu.

Začarované jezírko

Každé ráno kontrolujeme jezírko v našem lese. Tedy, jezírko… Je to spíš velká louže pro prasata, nicméně když hodně prší, má celkem slušný rozměr. Je velice mělké, Gari s Norou se v něm rády čvachtají a ty nikdy do hloubky nelezou.

V létě bylo hodně sucho a bál jsem se, že jezírko zmizí. Nezmizelo. Nedávno znovu začalo pršet a byl jsem zvědavý, jak se rozroste. Jasně, půda je suchá, musí se nejdřív nasytit… Ale ani po tom sobotním slejváku, padesát litrů na metr čtverreční a den před tím to byla desítka, tedy fakt hodně pršelo… Ano o centimetr. Tak žíznivá je ta půda kolem.