ZLOBENÍ S ASTONEM: Jako na vzdálenou horu
Je to historka předvčerejší, nikoli včerejší - včera nastala recidiva zimy a raději jsme s Dominkou nevystrkovali nosy. Takže vzpomínka na pískoviště:
Domince se zalíbil kyblíček chlapečka o něco staršího. Přesněji, o tolik staršího, že už to byl chlapeček svižně se pohybující a souvisle se vyjadřující. U Dominky převažuje stále ještě pohyb valivý před pohybem čistě kráčivým a kdybychom - co se ladnosti pohybu týče - na jednu stranu škály postavili gazelu a na druhou sněhuláka, byla by blíže sněhulákovi.
Chlapeček si všiml, že se na něho Dominka dívá, na něho a na jeho kyblíček. Znejistěl a dal najevo že hodlá kyblíček bránit.
Dominka stála a dívala se na něho.
Staří mistři bojových umění učí:
Špatný bojovník se dívá bojovníkovi na ruce. Lepší bojovník mu hledí do očí. Dobrý bojovník ho pozoruje jako vzdálenou horu.
Takto hleděla Dominka na chlapečka, nehnutě, s hlavou trochu skloněnou, takže vypouklé čelo čnělo nad střílnami očí jako zděná bašta a chochol vlásků sepnutý gumičkou čněl vzhůru jako praporec hunských nájezdníků.
Chlapeček to vydržel osm vteřin a pak s řevem utekl i s kyblíčkem k mamince.
Bylo to, pravda, částečné vítězství. To úplné vítězství nastane, až zlomený chlapeček přiběhne k Domince, odevzdá kyblíček, padne na kolena a bude bušit čelem o okraj pískoviště v prosbě o slitování.
To nastane, až bude tepleji, snad příští týden.