Migrační pakt a co dál
Členské státy EU definitivně potvrdily migrační pakt. Psal jsem tu o něm mockrát, naposledy významně před měsícem (Ďábel si smlsne na migračním paktu). Nemám důvod postoj měnit. Migraci pakt v ničem neřeší, kvóty obsahuje, jenom se jinak jmenují a nepřijetí se pokutuje. Zkusme ale – pro změnu – pakt nahlížet z pozitivní stránky.

Že problém neřeší je jasné. Sama jeho existence je ale doklad toho, že migrace začíná být jako problém vnímaná. Báchorky o 30 tisících emigrantech, jež je třeba rozprostřít po kontinentu jsou směšné, jde o statisíce a milióny osob s minimální, spíš žádnou šancí se začlenit do evropského soužití. V klíčových zemích EU zatím převládala přetvářka, že se nic neděje a že spějeme ke skvělým multikulti zítřkům, kdy bude vyřešen demografický problém a nová krev nastartuje chřadnoucí hospodářství k prosperitě. Tohle si dnes mohou myslet snad jen Piráti a komentátoři předních médií. Pakt je důkazem, že se mění myšlení.

Premiér Petr Fiala se k čerstvě upečenému paktu vyjádřil prostřednictvím ČTK. Kromě jiného poukazuje zde na prvek, který už není nový a patří k zásadně důležitým: klade důraz na strategická partnerství se státy, ze kterých do Evropy migranti přicházejí.

Jak to číst?
Historie nabízí příklad. Za dob libyjského diktátora Kaddáfího korumpovala Itálie tuto severoarabskou diktaturu a byl klid. Pak zvítězila hodnotová politika, Muammara Kaddáfího zlynčovali, Libye se zmocnily teroristické tlupy a pašeráctví kvete. Kaddáfího neoživíme, ale princip žije. Přechází se k němu zvolna. V této souvislosti je citován Tunis. Podle toho, co Petr Fiala naznačil, ustavuje se blok evropských zemí, které chtějí v Africe aktivně působit právě v tomto smyslu. Prostor pro aktivitu je velký. Navíc zájem je oboustranný: vždyť ani africké země nemohou mít radost z toho, že do Evropy od nich odcházejí ti schopnější a podnikavější? Dovedu si představit, že evropská vítačská kultura bude jednou označována za kolonialismus jednadvacátého století: v devatenáctém a dvacátém jste nám kradli suroviny, teď nám kradete lidi. To je ale agenda až za delší dobu, teď jde o to státy Afriky motivovat, aby proudy poutníků za smyšleným blahobytem (který je v Evropě nečeká) pomohly zastavit.

Takový projekt má naději na úspěch, protože je v souladu se zdravým rozumem. Projekty o deportacích do Rwandy slouží k uklidnění veřejnosti vyděšené rostoucím násilím v ulicích, nicméně nedává odpověď na prostinkou otázku: jak kdo chce pochytat statisíce ilegálů, nacpat je do letadla (jakého?) a odvézt do Rwandy (nebo jinam, kam?). Ostatně, stejný smysl má i právě upečený migrační pakt, také jenom vládám vystavuje alibi, že „něco" dělají. Fungovat má začít za dva roky. Do té doby se stane věcí… přibude statisíců zájemců o dávky…

Takže znovu, a zase na optimistickou notu. Ledy se přece jen hnuly, něco se začalo dít ve správném směru a snad se dokonce přiblížil i den, kdy padne mýtus, že se mořská hranice nedá hlídat.

Jděte a vykládejte tuhle pohádku Bulharům a Rumunům na jihu a Němcům a Polákům na severu, že se mořská hranice nedá hlídat.

Copak umím létat?

Když Nora vyjde na zahradu (vždycky je to Nora, kdežto Gari opouští křesílko v obýváku, jen když se jde na pořádnou procházku). tak tedy když jde Nora na zahradu, ptáčkové zůstávají v klidu. Posedávají, poletují, pípají, business as usual, jak se dnes hezky česky říká. Kdežto když vyjdu na zápraží já, rozletí se a v děsu prchnou a zastaví se kdo ví kde.

Proč, proboha? O Noře vědí, že neumí lítat. Ale copak já umím lítat? Střílel jsem po nich někdy ze vzduchovky? Jsem snad kocour?
Ach ne. J to tím, že Noru pokládají za našince, je to zvíře, kdežto já jsem člověk, nejvražednější tvor, jakého kdy peklo přivedlo na povrch planety.