Petr Pavel o Ukrajině
Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica odsunul v první linie pozornosti nedávný rozhovor českého prezidenta Petra Pavla s britskou televizní stanicí Sky News. Mimo jiné zde řekl: Musíme být realisté. Rusko se nevzdá aktuálně okupovaných území. Potřebujeme zastavit válku a poté začít debatovat o budoucím uspořádání. Mohl by vzniknout nějaký kompromis, ten ale nemůžeme vytvořit bez souhlasu Ukrajiny, Ruska a bez zemí, které budou garantem takovéto dohody.

Na tom by nemělo být nic divného, prezident Pavel nabádal k realismu ještě v době, kdy Ukrajinci měli úspěchy v osvobozování napadeného území. Varoval před přílišným optimismem a konstatoval, že se vše nemusí vyvíjet podle ideálních představ. V tomto smyslu tedy není jeho aktuální postoj žádné novum. Sám prezident se následně ohradil proti dezinterpretacím, jeho upřesňující vyjádření jsme zveřejnili zde. Nicméně Andrej Babiš nepřestává tlačit absurdní ideu, že „Pavel opakuje to, co Babiš říká odjakživa".

Pravda je taková, že prezident od začátku realisticky vnímal poměr sil a varoval před maximalistickými představami – s tím, že je třeba nadále Ukrajině pomáhat, aby dosáhla nejlepší pozici, až situace dozraje k jednání. Pozice Babiše a dalších chcimírů je absolutně jiná: přestat pomáhat, přistoupit na ruské požadavky a uzavřít dohodu přes hlavy Ukrajinců. Babiš dokonce ve své rétorice překračuje hranice odpovědnosti, když se – slovně – domáhá zveřejnění detailů jednání o dodávkách munice z třetích zemí v rámci tzv. „české iniciativy". Prosazuje kapitulaci… s jakými důsledky?

Evropa jako součást Západu čelí rostoucímu tlaku globálního jihu, tedy někdejšího „třetího světa". Ztrácí tu vliv, nechává se vytlačovat z pozic v Africe – a prokazuje slabost. Přitom síle a jediná hodnota, kterou tento „třetí svět" je schopen vnímat. Myslí si Andrej Babiš, který je přece jen snad příčetný a dovede kalkulovat, že si Evropa upevní pozici kapitulací před Ruskem, které se tváří jako přítel a ochránce „globálního jihu"? Toto je základní otázka globální politiky. Jen síla budí respekt, kdežto prohra je výzva k další porážce. To je, oč tu běží.

Na návštěvě

Odpoledne jsme zaskočili k přátelům na kafe, pejsky nechali doma. Přátelé mají taky pejska a nemuselo by to dělat dobrotu. Pejsek je Megina, v zásadě labrador ale s připomínkami. Vyzkoušeli jsme si, kdo je silnější přři přetahování klackem, jestli já nebo ona. Ona. Další disciplína: spadnout nebo nespadnout do jezírka?

To už byla jiná liga. Tady ale musím říct, že mě pád do jezírka reálně nehrozil, Megině ano. Ale nespadla, takže výsledkově je duel vyrovnaný nula nula. Je ale ovlivněn tím, že já na ryby neštěkám, Megina ano.