Před zeleným sjezdem nabídla Bursíkovi Kuchtová ruku. Opět se ukázalo, že je to rozumný člověk, škoda ho na zeleného. Kuchtovou odeslal do patřičných hranic a zaujal stanovisko "Kuchtová nebo já", a to tak, že Kuchtová nesmí být ani ve vedení strany, pokud to na sjezdu projede.

"Také sním o daleko lepším světě, ale současně mám dost skromnosti, abych se uměl radovat z každého menšího či většího úspěchu a nabubřele si nemyslel, že si ze mne všichni sednou na zadek," komentoval Bursík iniciativu Kuchtové. Jenže to je odvěké dilema každé kverulantské strany. Buď se dá na "reálpolitiku" a vyslouží si nálepku oportunismu, anebo jde radikální cestou a když má štěstí (a společnost to neštěstí), shoda historických okolností jí přihraje moc do klína. Pak teprve nastane ten strašný tanec.

Ať to na sjezdu dopadne jakkoli, přitažlivé divadlo se na zeleném jevišti neodehrává.

JAK ŽIVOT JDE: Jak jsem psal báseň
Před týdnem jsme se s Ljubou ženili a vdávali. Chtěli jsme svabtu mít v komorním duchu, bez proslovů a oficialit, natož pak s chomoutem a společným pojídáním polévky. Na matrice se nás ptali na projev. Chceme co nejkratší.
"No, my máme dva typy projevů. Jeden pro mladé, s poučením, a pak pro ty zralé, poučené. Ten je kratší." "Můžete mi ukázat, jak je krátký ten krátký?"
Paní matrikářka mi ukázala sáhodlouhý elaborát.
"Můžeme si ho krátit?"
"Jistě."
"Takže... asi sem," řekl jsem a ukázal prstem na větu, která začínala v tom smyslu, zdali si beru zde přítomnou XY za ženu bez nátlaku a bez pistole u spánku. No a místo proslovu o bílé plachetnici života nám pan Navrátil recitoval básně: Pavilon starého bumbalisty, Modrý pavilon a Dva staří blázni.

Byla zde i báseň čtvrtá a s tou to bylo následovně.
Slíbil jsem Ljubě, že jí k svatbě napíšu haiku, čtyřverší v japonském stylu. Přirozeně že jsem na to zapomněl. Už jsme se skoro odebírali nikoli do modrého, leč bílého pavilonu na štiřínském rybníce, když mi Ljuba vlídně připomněla, že jsem určitě na tu haiku zapomněl.

Pádil jsem do baru. Tam jsem si půjčil tužku.
"A ještě papír!"
"Stačí účtenka?"
"Ne. Jídlení listek."
To byla ode mne známka slabosti. Haiku se musí vejít na účtenku.
Pak přišel Václav Hrubý, ředitel Štiřína a nadhodil, že bych snad mohl jít.
"Nemůžu," řekl jsem mu. "Píšu báseň."
Opatrně se vzdálil v přesvědčení, že jsem definitivně zešílel.
Haiku jsem napsal a zenový mistr Matoušek vyslovil podiv, že jsem to zvládl tak rychle.
"Haiku musíte napsat, když vypadnete z desátého patra, dřív než dopadnete," já na to a on mne pochválil, že tak to má být.

Haiku je následovná:

Léto odběhlo
jako rozpustilý psík.
Vítr tě růžově zbarvil,
má lásko.

Ve skutečnosti byla Ljuba oranžová, ale i tak byla moje haiku schválena.